Soud pro Prahu 4 rozhodl o tom, že nájemníci v bytě s regulovaným nájemným budou muset doplatit rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným. A to čtyři roky zpětně ve výši pět tisíc měsíčně.
Na jednu stranu je věc naprosto jasná a logicky zdůvodnitelná. Již roky je všem jasné, že regulace nájemného je bez jakýchkoliv pochyb protiprávní a amorální, že na ni doplácejí jak majitelé domů, tedy nejen ti soukromí ale i obce a především daňoví poplatníci. Věděli(a ví ) to jak ti co bydleli v těchto bytech, tak i všichni ostatní. Bylo to takové veřejné tajemství a jeho existence, přesto že byla(a je)amorální a protiústavní, byla podporována jak našimi legislativci a tak i našimi „nezávislými“ soudy.
Především pohled na soudy byl pro každého demokraticky smýšlejícího člověka tristní. Přesto že základní funkcí soudu je rozhodovat a to i případech, kdy neexistuje jasný právní výklad, toto právě v případě regulace nájemného odmítali.
Je namístě zeptat se proč. Měli snad strach z naprosto apatické veřejnosti, z toho že by přestala být apatická?
Pravda je však úplně někde jinde.
Jak změnila regulace nájemného společnost?
- Zabrzdila ekonomický vývoj v devadesátých letech
- Korupce ve společnosti se stala tolerovanou, zaplatit úředníkovi, nebo odstupné za byt plus za hladké převedení dekretu ani dnes někdo nechápe jako korupci
- Dopad na turistický ruch V atraktivních centrech měst zůstávaly bydlet ekonomicky slabší skupiny obyvatel, což se odrazilo na tom, že z center vymizely jak obchody tak i různé atrakce, protože jejich majitelé si nemohli dovolit platit vyšší nájemné díky slabé koupěschopnosti obyvatelstva které tam bydlelo. Centra obsadily banky a jiné finanční instituce a tak města po šesté hodině odpoledne doslova umírají. Problém se týká převážně provinčních měst, které by jinak měly co turistům nabídnout. Za životem tepajícími nákupními centry ale v nejbližších letech patrně turisté jezdit nebudou.
- Zničila desetitisíce lidských životů, lidí, kteří neměli dostatek peněz na to, aby dosáhli na regulovaný(sociální) nájem. Celá věc je ještě pikantnější, že mnohokrát ani nepochopili a dodnes nechápu čeho se vlastně stali obětí.
- Devastace nájemního fondu
- Vyrabování obecního majetku
- Po zemi rostou ghetta doslova jako houby po dešti
To že dané regulace existují ještě skoro dvacet let po pádu komunismu v Čechách, a patrně ono dvacetileté výročí přežijí, neboť v této zemi neexistuje jediná významnější politická síla, která by se proti nim postavila, je jednoduché vysvětlení.
Právě dané omezení má výrazné prvky zločinného spolčení.
Záměrně používám výraz „dané omezení“ neboť ještě donedávna neexistovala žádná právní úprava, která by toto umožňovala. Jednalo se jen o jakési zvyklostní právo, které bylo postaveno nad Ústavu. A tak to zůstalo i po prvním památném výroku Ústavního soudu v roce 2001.
Díky tomu, že regulované nájemné pokrývalo většinu bytového fondu, vznikla skupina lidí, pro kterou nebylo až tak těžké pošlapat ty nejzákladnější ústavní práva menšiny ve společnosti.
Mafie která takto i poněkud nevědomky vznikla, pokryla široké spektrum společnosti, od Pepy Nováka z Kolbenky až po vrcholový management, soudce, policisty, politiky.
Pro takovéto pestré sdružení lidí již nebylo až tak těžké popřít veškeré morální a právní hodnoty ke kterým jsme se přihlásili po roce 89 a rozdělit si zdroje této společnosti jen podle příslušenství k určité skupině lidí, tedy k lidem, které spojovalo jediné, nájem v bytě, na který se vztahoval regulovaný nájem.
Je jen typické, že úspěšný muž v devadesátých letech byl popisován jako člověk s nadprůměrným příjmem, luxusním autem a bytem v obecním, panelovém 3+1.
Ať se jednalo o úspěšného managera soukromé firmy, či guvernéra centrální banky, nebo politika, který celou svou historii hlásal, že se všichni mají postarat sami o sebe a nemohou očekávat pomoc od státu.
Tato pestrá směsice naprosto bezcharakterních lidí, kteří se hnali jen a jen za svým krátkodobým prospěchem dokázala roky potlačovat ty nejzákladnější lidská práva, dokonce po našem vstupu do Evropské Unie, jejich mocná lobby dokázala přesvědčit i některé země, že určité formy pomoci v naší zemi nejsou nedovolená veřejná pomoc(deminimis), ale naprosto nutná pomoc, bez které bychom se neobešli, vzhledem k našim charakteristickým ekonomickým podmínkám.
Svatým zaklínadlem této vlivné skupiny obyvatel se stalo: „Jak by asi chudák nájemník zaplatil tržní nájemné?“ Zapomnělo se při tom, že v této zemi bydlí skupina obyvatel, která ho platit musí a že se vždy, chtě nechtě setká na trhu práce s těmi, co žijí v regulovaném nájemném.
Tedy že onen Pepa z Kolbenky, který si někde v devadesátých letech platil za svůj třípokoják nějakých 800 korun měsíčně, se setkal u soustruhu s Honzou, který za ten samý nájem platil 15000 korun.
Onen regulovaný nájem nebyl jen regulovaným nájmem, ale především (nedovolenou)veřejnou pomocí. A to pěkně vysokou. Až statisíce korun ročně na byt a rodinu(pokud ovšem neměla těch bytů více).
Země se potopila do temných vod korupce, kdo chtěl přežít, nepropadnout sociálním sítem, musel platit. A ne málo! Jednalo se částky vyšší než stonásobky průměrných mezd.
Úředníci škrtem pera rozhodovali, z kterých částí se stanou ghetta a která budou zrekonstruována. A pokud někdo neměl dostatek peněz na to, aby se jim zalíbil, mohl počítat s místem v ghettu.
Pokud tyto roky náš Honza z Kolbenky přežil, ještě neměl vyhráno. Nemohl tvořit nejmenší rezervy, zatímco Pepa si mohl postavit krásnou chatu a ještě odkládat s liškou, na důchod atd., to vše s další státní pomocí. Pokud se mu snad nedostávalo peněz, mohl si jít pro státní příspěvek na bydlení, zatímco Honza, díky tomu že bydlel v nadstandardním(tedy nerugulovaném), si o něm mohl nechat zdát.
Pepu v plné síle zastihl zákon o prodeji bytů jejich nájemníkům. De facto, byt, ve kterém léta bydlel a který mu pomáhal spolufinancovat Honza, potácející se roky na okraji společnosti a finančně přežívající jen zázrakem, byt který měl statisícové, (někdy se jednalo i o miliónové hodnoty) si legálně odkoupil za zlomek skutečné ceny.
Honza si mezitím pořídil hypotéku a splácí měsíčně obrovské sumy, tlumiče jeho auta jsou nekompromisně ničeny na silnicích, které podfinancované obce nejsou schopny spravovat, protože se starají o privilegovanou skupinu lidí. A opět stojí na trhu práce vedle Pepy, který dostal miliónovou (nedovolenou)veřejnou podporu a jen nevěřícně se dívá.
A podpory Pepovi jdou i daňové.
Kdyby Honza koupil barák, který by měl odhadní cenu 3 milióny, za 100 tisíc, a nezaplatil daň z rozdílu mezi odhadní a skutečnou cenou, berňák by mu to bez milosti vyměřil i s úroky.
Kdyby Honzovi jeho zaměstnavatel, nebo třeba kamarád, pronajal byt za zlomek skutečné ceny, jakmile by se o tom dozvěděl berňák, doměřil by mu daň mezi cenou kterou zaplatil a cenou tržní i s patřičným penále.
Slyšel snad kdy někdo o někom, kdo zaplatil daň z této veřejné podpory?
A proč?
Jak jsem již napsal v úvodu, jedná se o velmi dobře organizovanou mafii a samozřejmě mezi lidmi, kteří bydlí v bytech s regulovaným nájemným najdeme i úředníky Ministerstva financí tak i berní úředníky, kteří i když o rozporu ví, záměrně s ním nic nechtějí dělat.
Třešničkou na dortu je pak výklad Ministerstva financí Evropské směrnice o veřejné podpoře „deminimis“, kde se můžeme dočíst, že nedovolenou veřejnou podporou jsou částky nad 100 tisíc eur. Ale jaksi opomíjí tu nejdůležitější část, že v oné směrnici je hlavní podmínka, pokud ona podpora nenarušuje významným způsobem trh!
Vzpomínám, jak kdysi můj profesor práva a ekonomie začal novou kapitolu nájmy větou: „Žijeme ve společnosti, jejíž základními principy jsou svoboda pohybu osob, zboží a služeb a pokud bychom se pokusili jakkoliv omezit, nebo regulovat nájemní vztahy, mělo by to nedozírné důsledky pro celou naši společnost. Samozřejmě, že tato slova nebyla vyslovena v Česku.
A to, že regulovaný nájem narušuje(a narušoval) trh je bez diskuzí. Pokud je někdo na pochybách, odkáži ho na výzkumy České Akademie věd.
Navíc i výpočet oněch skutečných cen(tedy odhadních cen vypracovaný obcemi při prodeji bytového fondu) je snadno napadnutelný a hlavně ve větších městech jsou vědomě falšovány a podhodnocovány ceny bytů a často se jejich skutečná hodnota pohybuje nad 100 tisíci eury. Tedy, když byt necháme ocenit trhem a ne úředníkem úřadu podle jeho tabulek.
Ostatně, i ten největší pesimista může porovnat ekonomiku devadesátých let a dneška. Zatímco v 90tých letech byla výrazná poptávka po spotřebním zboží(díky tomu že o většinu obyvatelstva se staral stát) a obchodní bilance ČR byla v permanentním schodku, dnes, hlavně pro to, že byl dán jasný signál, že dané regulace jednou skončí(i když magický rok 10 je jen přípravou), táhne ekonomiku vnitřní spotřeba, především stavebnictví a vše co souvisí s výstavbou nového bydlení.
A v čem je zajímavá ona veřejná podpora? Pokud totiž byla vyplacena neoprávněně, musí ji její příjemce vrátit!
V ten moment tady budou stát dvě naprosto frustrované skupiny obyvatel proti sobě. Jedna, která si myslí, že na onu nedovolenou veřejnou podporu měla neoddiskutovatelný nárok a naproti nim neméně frustrovaní lidé. Lidé kteří neměli přístup k oné veřejné podpoře, kteří museli dělat vše možné a nemožné aby dokázali přežít, odstrkování a kopání tou většinovou společností, které museli platit jejich blahobyt.
Ostatně i já jsem musel v 90tých letech opustit zem jen z jednoho sporadického důvodu, totiž že jsem neměl kde bydlet.