„Pane Bartek, co se to s vámi děje?“, řekl muž naproti. „Zase vás průmyslová kamera zachytila, jak se opíráte o zeď a klimbáte. Chlape vzchopte se.“ Díval jsem se na svého šéfa a bylo mi všechno jedno. Jako kdyby mluvil tím svým přesvědčivým hlasem k někomu jinému, jako bych se díval na film.
Která je to práce za posledních pět let?
Historka je to pokaždé stejná, někde se zamyslím, posledně jsem zapomněl přijít do práce protože jsem myslel, že je neděle.
„Pane Bartek“, ozvalo se odněkud z dálky, „vy mi tu zase usínáte. To snad není možný“, pokroutil můj šéf hlavou a něco četl, „vzchopte se člověče, tady píšou že jste byl schopný informatik, mluvil několika jazyky, v pětapadesáti jste byl dokonce managerem velké firmy a najednou v pětašedesáti jste začal blbnout!“.
„Pak jste začal střídat jedno zaměstnání za druhým a teď abych měl strach vás nechat uklízet hajzlíky aby jste něco nevyved!“
Věděl jsem kam míří. Před několika dny jsem se nemohl sehnout a tak jsem požádal člověka, co si šel právě odskočit aby mi podal hadr z kbelíku. Exekutive manager to vzal osobně a byl jsem na koberečku.
Ještě ten den jsem si dokázal poradit. Kamarád mi udělal takový ocelový hák, nosím ho stále za opaskem a s ním už do kbelíku dosáhnu.
Pevně jsem sevřel ruce pod stolem, málem jsem zase usnul.
„Máte už sedmdesát, zbývá vám posledních pět let do důchodu, má to smysl dělat takové problémy? Aspoň že už tak nesmrdíte“, pokroutil nevěřícně hlavou.
Poslední roky jsem měl problém udržet moč a stolici. Dostal jsem k narozeninám od dcery pleny. Chvíli trvalo, než jsem se je naučil používat. Ale teď je dokáži v kabince na toaletě vyměnit jen se spuštěnýma kalhotama. Problém je, že když pleny hodím do koše, je plný. Musím s ním na dvorek. Ještě štěstí, že Anička z kavárny mi dovolí používat výtah na občerstvení. Dole ho vyndá a já se mezitím došourám po schodech dolů.
„Nevím proč jsem vás ještě nepropustil, mám pro vás asi nějakou slabost“, pokračoval šéf.
A je to tady. Jen ne znovu na Úřad práce. Posledně mi úřednice říkala, že se patrně vyhýbám práci, že jestli mě znovu vyhodí, tak mě vyřadí z Úřadu. Že jsem neschopný lempl.
Jo lempl, přesně tak to řekla. A že si z ní dělám srandu protože když se mnou mluví tak usínám.
Takhle nějak skončil soused Pepa. Vyřadili ho z Úřadu práce, do důchodu mu chyběly necelé dva roky. Společně jsme oslavili jeho sedmdesáté třetí narozeniny. Přidržoval jsem mu sklenici s pivem aby se mohl napít.
Sedával na zápraží a jen ten fracek Franta na něho občas zahulákal, „tak co dědku, už ses konečně dočkal, co, důchod, to je pohoda, že jo“.
Dědek jen nepřítomně pokyvoval hlavou a smál se svou bezzubou hubou.
Jednoho dne u jeho vrátek zastavilo auto, vyskákali z něj muži v uniformách a obklopili pána v civilu, snad aby ho ochránili před dědkem.
Přišli k Pepovi a pán v civilu mu začal něco důležitě předčítat.
Dědek se jen kýval a otvíral svou bezzubou hubu.
Pán v civilu dočetl, pečlivě složil papíry a vložil je do tašky. Poté vytáhl pásku s potiskem exekuce a začal polepovat dům.
Večer přiběhl do hospody starosta. „Víte co stalo? Pepu vyřadili z Úřadu práce a půl roku si neplatil zdravotní pojištění, tak VZP prodala pohledávku
soukromému exekutorovi“, zkoušel mi chmatnout po pivu aby se napil, byl jsem rychlejší.
„Nabídl jsem exekutorovi, že udělám sbírku“, pokračoval, „a že to zaplatíme. Jsme tady jedna velká rodina. Padesát domů ve vsi, všichni se známe.“
Všichni jsme souhlasně pokývali hlavama. Všichni by pomohli Pepovi, vždyť kdysi zdarma pomáhal opravovat na obci kde co.
„Ten zmetek řekl, že je pozdě, že prodá jeho dům“, pokračoval starosta, „Že prý na podvodníky co neplatí pojištění musí být tvrdý“.
„Volal jsem teda Honzíkovi Novotnému, co bydlí dole u mostu, zrovna skočil práva, co by se dalo dělat.“
„Řekl že se můžu odvolat, k tomu exekutorovi co provádí exekuci.
Nechal jsem Jarušku napsat odvolání a běžel znovu k tomu exekutorovi.
On to vzal, přečetl a řekl: „Odvolání se zamítá“ a roztrhal mi papír před očima.
Tak jsem se ho ptal, kdy bude veřejná aukce Pepova domu a jak se na ni můžeme přihlásit. Ten zmetek mi řekl, že mi do toho nic není a jestli se mi to prý nelíbí, že můžu zase napsat odvolání a přinést mu jej! A že si mám dát pozor, že on je veřejný činitel“.
V hospodě bylo ticho. Co můžem dělat? Co Pepa? Snad se exekutor nedozvi o jejich rodinné hrobce!
Tak by nenašel klid ani po smrti!
Pepův dům se prodal v jakési aukci, kde přišel jen jeden zájemce. Výnos nestačil ani na poplatky exekutorovi.
Ne takhle dopadnout nechci, šef se na mě díval z druhé strany stolu.
Je to jediná práce kterou jsem našel. A to ještě na půl úvazku. Protože nepracuji celý měsíc, musím ještě doplácet VZP zdravotní pojištění.
Paní na pojišťovně mi řekla, že jsem nějaký podvodník. Že není možné, abych před deseti lety vydělával takové sumy a teď dělal za pár šupů na půl úvazku.
Podvodník. Přesně tak to řekla. A že prý můžu být rád, že mi nevyměří platby na pojistné z toho co jsem platil před deseti lety.
Jsem rád, to bych asi nezvládl. Mé úspory vydrží ještě na zhruba 18 měsíců.
Snad do té doby seženu něco na plný úvazek.
Aspoň nesmím přijít o tuto práci!
Slyšel jsem jak říkám, „prosím, už se to nebude opakovat“, hypotéku jsem doplatil v tomto roce a teď bych měl o všechno přijít?
Vzpomněl jsem si na toho fracka Francka co má statek na konci vsi. Ten hajzlík má vždycky takové kecy, že bych ho nejraději přetáhl klackem.
Posledně v hospodě si zase začínal. „Jo dědku, můžeš si za to sám. Víš jak se o vás učí na školách? Jako o posrané generaci. Generaci posrané strachem cokoli říct a prosadit si svůj názor.“
Teď bych mu měl dát pěstí do kryglu ať mu vymlátim zuby, napadlo mě, neudělal jsem to a tak se Francek s požikem napil a položil sklenici na stůl.
„Když nám chtěli zdvihnout věk na odchod do důchodu ve dvacátým“, pokračoval, „zapálili jsme parlament, bojovali jsme jak snad nebojoval nikdy nikdo“, poklepal si významně na pravý bok, kde měl jizvu po kulce, „a když ti zmetci schovali svý naleštěný prdele v senátu a část pořádkových sil se přidala k nám a jim už se začínaly grilovat koule, měli jsme důchodovou reformu. A vy jste poslední generace která žije v tom vašem vysněným sociálním smíru“.
Škodolibě se usmál.
Zmetek, co jsme mohli dělat?
Položil sklenici na stůl bez toho aby přišel o zuby a pokračoval. „Víš co se říká o té vaší posrané generaci? Znám jeden vtip.“
„Sejdou se Jugol, Francouz a Čech v knajpě.“, ten zmetek ani nevi co nebo kdo je ten Jugol napadlo mě, příště mu tu sklenici vrazím do tlamy, „Jugol povída“, pokračuje Francek, „když nás obsadili nácci, pobili jsme mnoho fašounů, oni nám za to vypálili vesnice, hodně jsme jich pobili, hodně pobili našich, francouz na to, to s Gaullem jsme jim taky dávali nafrak, hodně pobili našich, my jsme je taky nešetřili a dívají se na Čecha, který jen s obdivem zírá. No u nás byl odboj zakázaný tak jsme nic nemohli dělat“.
Šmejd jeden, „To byla jiná generace“, řekl jsem.
„To je jedno, byli stejně posraní jak tak ta vaše“, řekl a zase dokončil pohyb se sklenicí bez ztráty jediného zubu. „Jugoli, Francouzi všichni dávali těm komoušům na frak, jen vy jste nemohli protože to bylo zakázáno“, začal se ošklivě chechtat a bouchal při tom dlaněmi do stolu.
Fracek, ten idiot, nic neví o historii, ale k čemu mi to teď je? On tu nebude v sedmdesáti usínat opřený o koště a nebude se muset nechat pérovat šéfem za to že je starý a dementní.
Ale co, můžeme si za to sami, to naše, nic nezmůžeme, to oni, je to pohodlnější nechat rozhodovat o sobě někoho jiného a pak na jeho špatné rozhodnutí doplatit svým osudem, svým životem.
Píše se rok 2008, toto je sci-fi a nic z toho se ještě nestalo. Vláda právě prošustrovává peníze které byly vybrány navíc na důchodovém pojištění a rozděluje je takovým způsobem, aby si zajistila hlasy při dalších volbách.
Reforma penzí je koncipována tak, aby tento neudržitelný systém vydržel o dvacet let déle.
Do doby než se naše děti postaví těmto nesmyslům a my nedopadneme jako hlavní hrdinové tohoto sci-fi.