Aniž bychom si to uvědomovali, právě Ministerstvo práce a sociálních věcí řídí naše životy. Za naše peníze a při letmém pohledu na výši utracených prostředků, kterou ročně odčerpá ze státního rozpočtu, beze strachu můžeme prohlásit že velmi špatně.
Navíc, přestože platíme stovky miliard za to, aby život náš a okolo nás byl snesitelný, tito lidé se snaží falšovat vědomě fakta, omezovat ty nejzákladnější práva daná Ústavou, v honbě za svým osobním prospěchem.
Ze sociální politiky státu se stál výhodný byznys a jak ukázalo poslední šetření Nejvyššího kontrolního úřadu, nikdo si ani nedělá těžkou hlavu, jak se s těmi penězi naloží.
A tak vznikají různé agentury, které nic nevyřeší, protože se vyhýbají podstatě věci, naopak prohlubují mizérií lidí, kteří se ocitli na odvrácené straně společnosti.
Přestože se nám úředníci žijící z našeho sociálního cítění snaží vnutit myšlenku, že sociálně slabí žijí v ghettech, jedná se pouze o špičku ledovce, která je nejvíce vidět. Vedle toho existuje i rozrůstající se bezdomovecká komunita, ze které je opět vidět jen špička ledovce.
Pokud bychom použili mezinárodně uznávanou definici kdo je to bezdomovec, tedy ten, kdo se nezdržuje déle než půl roku na adrese, která je vedena jako jeho trvalé bydliště, došli bychom najednou k děsivé statistice. A procento lidí, kteří se tak ocitli mimo sociální systém tak roste. A co je paradoxní, pro ně oficiální statistiky neexistují.
Stejně jako komunisté ve svých dobách vyřešili nezaměstnanost tím, že měli paragraf o příživě, podle něhož lidé bez zaměstnání skončili za mřížemi, tak i dnešní tvůrci radostného sociálního systému vymysleli způsob, jak lidi, kteří se dostali na okraj společnosti dostat mimo oficiální statistiky.
Takového člověka stačí vyškrtnout ze sociálního systému, přestane pro něj okamžitě existovat, naopak se z něj stane člověk soběstačný, který má povinnost platit odvody do společné kasy!
Jak je to s ghetty?
Rozdíl mezi ghetty a lidmi kteří se ocitli mimo sociální systém je jen v jejich původu. Zatímco mezi většinovými obyvateli ghett, tedy Romy, vyhrává nad pudem sebezáchovy rodinná sounáležitost a ta je stahuje na dno, u většinové společnosti je to přesně naopak.
Pokud se člen rodiny z většinové společnosti dostane do problémů, rychle se ho jeho bližní zbaví, aby nestáhl i zbytek.
Dostane se do jakéhosi vakua, vyobcován ze společnosti bez možnosti návratu. Stejně jako jeho protějšky v ghettech.
Strach z exekutora, který má právo zabavit věci i někoho jiného, jen z přesvědčení, že se jedná o dlužníkův majetek, ho připraví o zbytek přátel.
I když přežívá někde na ulici, bez pomoci, žije skromně, přesto se nevyhne dluhu na veřejném zdravotním pojištění.
Nepomůže ani insolvenční zákon. Nejen kvůli neschopnosti zaplatit insolvenčního správce, ale třeba proto, že dluhy vůči státu ani zdravotním pojišťovnám nelze započíst.
A o tom, že je lepší se střetnout s lichvářem, než s vymahačem VZP by patrně mohlo vykládat statisíce lidí, nejenom já.
Bez nadsázky lze prohlásit že jedním ze základních příznaků chudoby v této zemi je dluh na veřejném zdravotním pojištění.
Pojďme se tedy podívat na to, jak se dostat z ghetta či ze sociálního dna.
Základní otázka zní, jak se dostane člověk z ghetta? Proč v něm setrvává, přestože život v něm není procházka růžovou zahradou?
Regulovaný nájem.
Pokud se jedná o lidi na ulici, mají smůlu, že nejsou schopni konkurovat lidem, kteří bydlí za zlomek skutečné ceny s veřejnou podporou a právě díky nim nemají nejmenší šanci dostat se zpět do normální společnosti.
Co se týče ghett.
Cena za nájem v ghettech a v domech, kde žijí tak zvaní normální občané za regulovaný nájem není rozdílná. Rozdílný je jen přístup k těmto domům. Zatímco zoufalí daňoví poplatníci dotují ty nájemníky, kteří mají dobré konekce na obecní samosprávu a z pohledu nestranného pozorovatele splňují všechny podmínky dobře zorganizované mafie, která prorostla do všech částí společnosti, ti druzí společnost nestojí naprosto nic. Maximálně vyplácené životní minimum pokud někdo z nich nemá práci.
Ostatně, stačí se projít po těchto lokalitách. Asfalt se dávno ztratil z cest, společné prostory neudržované a na obvodové zdi nikdo desetiletí nesáh.
Pokud bychom chtěli zredukovat sociální výdaje, spíše bychom museli sáhnout jinam.
Pojďme si pro příklad.
Skoro bych dal půl království za to, že jedna z mediálně nejznámějších a nejpropíranějších osobností dneška, která postavila svůj úspěch na potírání zneužívání různých dávek Jiří Čuněk, žil kdysi také v bytě s regulovaným nájemným. Už jen proto, že v roce 96, kdy pobíral dávky, se tyto peníze daly pobírat jen na byty s regulovaným nájemným(případně
družstevní).
Dokáži si jen stěží představit jinou zemi, kde by vydržel člen vlády na svém místě přesto, že by o něm kolovaly vtipy typu „Čuněk vyhnal cikány ze Vsetína, protože ho předbíhali ve frontě na dávky“, popřípadě „Rozdíl mezi vsetínskými Romy a Čunkem je ten, že on dokázal ze sociálních dávek ušetřit milióny“.
Je možné pochybovat nejen o zákonnosti takto přiznaných dávek(dostal je jen proto, že nepřiznal všechny příjmy), ale i o morální poloze věci. Pokud zalistujete rozličnými studiemi na České akademii věd, dočtete se tam, že 60% potenciálních příjemců si pro dávky nechodilo zpravidla proto, že měli vůči takovéto pomoci státu morální zábrany.
A nově objevený původ miliónů které uložil do různých bank? Prý je získal legálně z nezdaněných cestovních náhrad. A legálně jen proto, že případný daňový únik je již dávno promlčen.
Další samostatnou kapitolou je mediálně známá senátorka z Ostravy Liana Janáčková. Proslavila se svými tvrdými postoji vůči Romům. Otázkou zůstává, jestli doopravdy Romové jsou tím největším finančním zatížením v jejím ostravském obvodu.
Jeden příklad za všechny. Někdy na začátku tohoto tisíciletí paní senátorka nechala strhnout dům na Baarově ulici, kde předtím bydleli sociálně slabí a postavila tam nový dům, jak jinak než dům se sociálními byty. Sociální byty to jsou velkometrážní s podzemními garážemi a za sociální nájemné, hrazené z našich daní, tam samozřejmě nastěhovala lidi potřebné. Své příbuzné a přátele.
Její hospodaření v obvodu Mariánské hory bylo natolik fundované, že Magistrát letos odebral tomuto obvodu právo nakládat s penězi a převzal odpovědnost za Mariánskohorské finance radši sám na sebe.
Takovéto způsoby financování nejsou v Ostravě až tak výjimečné, mezi podobné známé akce patří třeba ulice Jubilejní v části Ostrava Jih, kde luxusní byty radní přidělovali také podle bez diskuzí korupčního klíče.
To co senátorce Janáčkové zlomilo vaz, bylo to, že ve své nenažranosti sáhla na unijní peníze, které jsou daleko více kontrolované než peníze z „kasy od kamarádů od vedle“ a tento obvod je bude muset vracet zpět do unijních fondů.
Právě podobné excesy dávají za pravdu lidem jako jsem já, kteří na základě vlastních zkušeností a otevřených očí, bombardují unijní orgány, aby přestaly financovat sociální programy v této zemi, protože nejenže tyto peníze vyjdou v niveč a skončí v kapsách různých mafií, ale ještě navíc paradoxně vezmou i poslední šance lidem, kteří se chtějí dostat ze své mizérie.
Svobodný pohyb osob
Tento základní pilíř, na kterém stojí ty nejzákladnější myšlenky Evropské Unie je v naší zemi poněkud vratký. A to přesto, že tyto myšlenky jsou obsaženy i v Ústavě této země.
Tedy pokud se jedná o občany unie a neobčany Česka tak vratký zase není. Zde trochu bezelstně unijní byrokraté předpokládali, že žádný evropský politik si nedovolí diskriminovat své voliče. Opak je pravdou. Zatímco neobčané Česka a občané Unie se mohou svobodně přihlásit a cokoliv vyřídit na jakémkoliv úřadu této země za předpokladu, že čestně prohlásí že se v daném obvodu zdržuje, český občan musí si musí změnit trvalý pobyt a díky tomu občanku, techničák na auto a možná i známku na psa. A pokud se rozhodne hledat štěstí a vystřídat několik měst, patrně ho velmi brzy zrujnují poplatky za všechny tyto změny.
Jak je to možné?
Pokud někdo nepožaduje svá práva, nikdy je nedostane. Nejlépe to vystihuje jakýsi anonym jménem Jams pod mým minulým článkem. Nevidí důvod, proč by kdokoliv měl mít možnost jet do jiného města hledat štěstí a navíc přidává svůj příběh, kdy hledal práci ze svého města a jakmile ji našel, odjel za ní.
Stejně tak jako to dělali nevolníci z Balkánu, které posílali jejich pánové do Ostravy v dobách, kdy bylo nalezeno uhlí a byl tam hlad po pracovní síle.
Pro mne svoboda pohybu znamená, že se mohu přemístit kamkoliv se mi zamane a žádná organizace mě za to nebude moct pronásledovat. Nebudu se cítit nikdy jako zloděj či podvodník proto, že jsem nezaplatil zdravotní pojištění a to jen z toho důvodu, že jsem si nemohl změnit trvalý pobyt, jen proto, že jsem neměl na několikaměsíční kauci, že jsem neměl na to, abych bydlel na místě zkolaudovaném pro bydlení, proto, že jsem se ocitl na opačné straně sociálního spektra, nebo proto, že jsem pracoval a žil v zemi, se kterou neměla tato země patřičnou smlouvu.
Tato země pomohla všem co si mohli pomoct sami a zašlapává všechny co neměli nejmenší šanci cokoliv změnit.
Ať už se jednalo o směřování sociální pomoci přes různé regulované nájmy či zvýhodněné prodeje obecních bytů, či o pomoc akcionářům bank, či průmyslových podniků, kterým ubožáci jako já zaplatili jejich dluhy a umožnili jim, aby si koupili své dluhy za zlomek své ceny, ať už se jednalo o pomoc lidem, kteří přestože věděli, že ta či ona banka nebo kampelička je před bankrotem a přesto svěřili jim své peníze, ať už se jednalo o lidi, kteří nepojistili své domy proti povodním anebo prostě vyplatila sociální dávky podvodníkům typu Čuněk, kteří na ně neměli nárok.
Těm všem tato země pomohla jen proto, že jsou silnou a početnou skupinou. A z téhož důvodu přimhouřila oko nad jejich prohřešky.
A k lidem jako já se otočila zády právě proto, že náš hlas neznamená nic.
Možná přišel čas zdvihnout hlas, načepovat do láhve benzín a utěsnit ho bavlnou a ukázat, že lidské zoufalství, mez kdy člověk dosáhne hranice, kde si přestává vážit sám sebe je víc, než tlaky různých mafií které řídí tuto zem.