Navíc, v momentě, kdy tyto mafie napojené na různé agentury s líbivým sociálním podtextem začínají úspěšně pumpovat
miliardy z evropských sociálních fondů do pochybných projektů, které už z podstaty věci nic nemůžou vyřešit, se pohrdání
Ústavou a právy občanů, kteří se ocitli v nějaké sociální šlamastice, v této zemi stává evropským problémem.
Nejsem až tak výjimečný případ, snad jen až na to, jakým způsobem jsem se svou situací dokázal vyrovnat.
Pokud se totiž srazíte se sociální politikou státu, málokomu se podaří po této srážce znovu se narovnat a postavit se
pevně na vlastní nohy.
Málokdo pochopí, že se musí postavit se vší silou lidem, kteří obrněni kulatými razítky se ho snaží zatlačit na samé
dno, vzít mu to poslední co mu zbylo, tedy sebeúctu a touhu překovávat překážky, aby z něj udělali nástroj pro spřízněné
firmy a různé vládní agentury, které na něj budou inkasovat miliardy ze státního rozpočtu či dnes i z evropských fondů a
budou organizovat různé nesmyslné akce s penězi, jejichž využití nikoho moc nezajímá a budou se tvářit, že pomáhají
lidem, kterým není pomoci, dokud se nezmění současná legislativa.
Vyhozené miliardy za podporu zaměstnanosti?
České pojetí podpory zaměstnanosti, které spíše než boj s nezaměstnaností, připomíná její podporu nemá patrně ve světě
obdoby. Zatímco kdekoliv jinde je obvyklé, že občané z regionů, které jsou postiženy nezaměstnaností odcházejí, právě
MPSV se je snaží udržet na místě a to i za použití těch nejtvrdších způsobů. Sankce, kriminalizace a pronásledování.
Pokud ponecháme stranou, že díky tomu, že MPSV podporuje léta aktivně regulaci nájemného a je tedy primárně zodpovědné
za rozrůstající se ghetta okolo velkých měst, za lidská neštěstí a osudy lidí, kteří se propadli na samé sociální dno,
nebo museli opustit tuto zem, jen z toho důvodu, že neměli kde bydlet a samozřejmě také za zpomalení ekonomiky ke které
díky těmto regulacím došlo, pak zbývá ještě dost dalších důkazů, že tento úřad funguje především jako destabilizátor trhu
pracovních sil.
Jak destabilizovat trh s pracovními silami?
Vedle způsobu, který jsem zmínil v předchozím odstavci, tedy pomocí různých regulací narušit trh s
nájemním bydlením a de facto tak znemožnit stěhování za prací, tak právě MPSV nastavilo i další administrativní překážky, aby se
lidé nemohli svobodně pohybovat za prací ani v rámci země.
A to přesto, že Ústava již tenkrát zaručovala právo na svobodný pohyb, na to, že si člověk může svobodně zvolit místo
pobytu v rámci země, ale také na to, že ji může svobodně opustit a nikdo jej kvůli tomu nemůže pronásledovat ani jakkoliv
perzekvovat.
Dobový dokument, který ukazuje, jak se MPSV snažilo omezit pohyb pracovních sil a přinutit je žít v ghettech.
Omezení najdete také v Občanském zákoníku, který naprosto striktním(a spíše pro totalitní společnost
charakteristickým) způsobem definuje co je trvalý pobyt a společně s dalšími nařízeními a zákony nastaví především té
nejméně příjmové skupině nepřekonatelnou překážku v cestě, aby si legalizovali pobyt v městě kde žijí a pracují.
Ostatně, tento jev není zapotřebí ani moc rozebírat. Každý zná někoho kdo žije někde v nájmu. Zkuste se ho zeptat, zda
je v místě i trvale hlášen. Uvidíte sami tu nelítostnou statistiku.
Další překážkou je pracovní zákon, díky němuž není možné se přihlásit na Úřad práce jinde, než v místě svého
trvalého pobytu. Jinými slovy, pokud někde pracujete a nejste tam přihlášeni k pobytu, přijdete o práci, nebo prostě žijete v ghettu a chcete vyrazit za
prací, kde jí je dostatek, Úřad práce vás vyškrtne ze své evidence coby občana nespolupracujícího a nejenže nedostanete
podporu v nezaměstnanosti ale ještě vám vznikne povinnost platit zdravotní pojištění, které zvláště pokud je člověk
členem nízko příjmové skupiny obyvatel nebude mít samozřejmě šanci platit.
Dlužné zdravotní pojištění s penále, které je na úrovni společností, které se nazývají lichvářské, tedy repo sazba + 7% pa
je již automatickou vstupenkou do doživotní chudoby, kterou nedokáže vyřešit ani za pomocí tolik diskutovaného
insolvečního zákona.
Můžeme se nazývat civilizovaná společnost když pronásledujeme lidi, kteří se provinili jen tím, že v určitý
životní moment selhali, že nezvládli dnešní hektické životní tempo? Že neměli práci, peníze?
A jak to bylo se mnou?
Jednoznačně mým jediným proviněním bylo, že v duchu svých ústavních práv jsem se rozhodl změnit svůj život. Byl jsem
mladý člověk, který nic neuměl, měl své sny, přání. Člověk který ničím nevybočoval z průměru dvacetiletého dospívajícího
muže.
Provinil jsem se tím, že jsem odešel z města, kde jsem měl úředně povolený pobyt a zkusil se poprat o svůj sen.
A když se sen rozplynul opustil jsem zem. Zem, která mě diskriminovala, nedala mi kvůli nesmyslným regulacím nejmenší
možnost na slušný život a která mě i nyní pronásleduje za to, že jsem nesehnal několik set tisíc, abych uplatil někoho,
kdo by mi pomohl nějakým podvodem k bytu s regulovaným nájemným.
Nestal jsem se členem klubu, jen proto, že jsem neměl na úplatek, že jsem neměl známosti a že i přes to, že jsem v té
době žil na samém společenském dně, takové jednání bylo v rozporu s mým přesvědčením.
Jsem snad kvůli tomu zločinec?
Po našem vstupu do klubu slušných zemí jsem věděl, že nadešla vhodná chvíle a že bych se měl vrátit. A tak v lednu
2005 jsem se vydal na cestu zpět do své staré vlasti.
Věděl jsem, že zákony jsou takové jaké jsou a že na samotné pojišťovně je těžko změním. Mé první kroky tedy vedly na
VZP a pokusil jsem se vyjednat splátkový kalendář, abych mohl doplatit období za dobu, kdy jsem nemohl využívat český zdravotní systém a žil v jiné zemi.
Při mých prvních návštěvách vypadalo vše v pořádku. Dokonce mi slíbili, že pokud prokážu, že jsem si pojištění platil,
značnou část mi škrtnou. A když jsem měl problémy s euro formuláři, dokonce navrhli, abych přinesl alespoň výplatní
pásky.
V den, kdy jsem je přinesl mě čekal sám šéf vymahačského týmu místní pobočky. Uhlazený úlisný typ, v obleku ušitém z
lidského neštěstí, jen letmo pohlédl na dokumenty, které jsem přinesl a řekl, že ho to nezajímá. Že jsme s Itálií neměli
podepsanou smlouvu a že tedy zdravotní pojištění zaplacené v Itálii se v Česku nepočítá. A že u lidí jako jsem já, nemá smysl dávat
žádné splátkové kalendáře. Buď celou částku zaplatím hned nebo musím odejít ze země.
Vyvalil jsem oči a jediné na co jsem se vzmohl bylo:“Peníze nemám a kdybych teda odešel, můžu se odhlásit z placení
zde? Bude to přece jen nějakou dobu trvat než seženu nějakou stálou práci.“
„Váš dluh vám bude stále stoupat, odhlásit se můžete až když začnete platit pojištění v zemi, ve které budete.“, řekl
uhlazený vymahač.
Nebylo mi jasné čím jsem se provinil. Opustil jsem zemi, služeb národního zdravotního systému jsem využít nemohl.
Celý systém více než zdravotní pojištění připomínal(resp.dodnes připomíná) mafiánské výpalné.
Unikátní daň, která není vybírána na základě příjmu ale jen a pouze na základě trvalého pobytu. A to nejen od lidí,
kteří žijí někde v zahraničí, ale také od občanů, kteří se dostali do nesnází, zůstali bez práce, bez příjmu a byli
vyškrtnuti z Úřadu práce, tak i od asociálů, kteří žijí na kraji společnosti a kteří se právě díky tomuto dluhu nebudou
moct nikdy dostat zpět do společnosti a do kterých paradoxně cpe ta stejná společnost, která je pronásleduje jen z toho
důvodu, že zůstali bez příjmu, miliardy na různých projektech, které stejně vyjdou v niveč, jakmile se setkají tito lidé
s těmi nejotrlejšími z nejotrlejších lichvářů.
Boření mýtů: Bude každý ošetřen?
I ten co si neplatí zdravotní pojištění?
Nejčastějším mýtem v Čechách je, že každý musí platit, protože bude bezplatně ošetřen.
Jistý Gram v jedné internetové diskuzi dokonce napsal, že cituji „kdyz nezaplatis deset let hypoteku, tak te
nevystehujou?“ a poté mě označil za zloděje se slovy „zastavat se ubozaka ve slipech, co okrada nas vsechny, inteligenci
nepobral, je zlodej, protoze neplati“.
Není mi jasné čím jsem dotyčného Grama okradl, když jsem nežil v zemi a navíc jsem si vše platil podle zákonů
hostitelské země. Můžeme jen děkovat bohu, že takových Gramů není v Česku více. Protože jinak by patrně byli
kriminalizováni nejen lidé, kteří odcházeli ze země po roce 93 ale i před ní. Dotyčný prezentuje spíše než myšlení
svobodného občana uvažování středověkého nevolníka, respektive feudálního pána, který si uzurpuje právo, aby rozhodoval o
životě svých poddaných.
Navíc podle této logiky, proč by měl člověk který nepobývá v zemi, nebo zůstal bez příjmů platit jen zdravotní
pojištění? Proč by neměl platit ještě sociální a daně? Proč by neměl jít do vězení za to, že momentálně není schopen
vydělat peníze? Za to, že se z něj stal řízením osudu asociál, že nezvládl nějakou životní situaci?
Těmto typům lidí se stýská po dobách, kdy nezaměstnanost se řešila pomocí paragrafu o příživě a ti co neměli práci se
posílali do vězení.
Stýská se jim po čase, kdy lidé kteří opustili zem, přišli o veškerý svůj majetek a pod pohrůžkou vězení se již
nemohli vrátit zpět.
A de facto, díky způsobu výběru zdravotního pojištění se tyto doby vracejí zpět. Mimo Česko je desetitisíce lidí,
kteří mají podobný problém. Cesta zpět je uzavřena, pokud zde někdy něco nabydou nebo zdědí, okamžitě o to přijdou.
A přitom všichni tito lidé ví, že přesto, že zde dluží astronomické částky z důvodu, že zde nežijí, že by je v této
zemi nikdo neošetřil bez hotovosti.
Předpokládám, že případ muže z Olomouce, který nebyl ošetřen jen proto, že neměl kartu pojištěnce a umřel před branami
pojišťovny je jen
špičkou ledovce.
VZP značkuje problematické pojištěnce.
Po svém návratu jsem při vyřizování věcí na pojišťovně požádal o průkaz pojištěnce. Byl mi vydán náhradní doklad, s
tím, že vydání plastikové kartičky může trvat i roky(!!!!!). Pokaždé když jsem tam měl cestu jsem se ptal, zda již není
připravená. Nebyla.
A když jsem se rok na to při jarních pracích pořezal motorovou pilou a na pohotovosti viděli papír starý rok,
zjišťovali, jestli si doopravdy platím zdravotní pojištění.
K mému příběhu patří až má dojemná snaha získat splátkový kalendář a z druhé strany arogance a ponižování.
Nutili mě jezdit přes celou republiku do místa, kde jsem neměl ani trvalé bydliště, odmítali mi cokoliv říct a vůbec
se semnou bavit v místě, kde jsem měl úředně zaregistrovaný pobyt.
A když jsem chodil a prosil, nikdo si mě ani nepamatoval a čekal na mě jen výsměch, když jsem mluvil o svých ústavních
právech, úřednice se smály, jako kdyby je navštívil věhlasný komik.
Když přišel příkaz k exekuci, něco se ve mně zlomilo. Věděl jsem, že již nemám co ztratit. Jediné co můžu ztratit tak
tvář před sebou samým.
Pokud nic neudělám, vzdám to a odejdu znovu ze země.
Navíc jsem věděl, že za pár let by mě i nějaký exekutor dohnal kdekoliv v Evropské unii a tak jsem se musel zlu postavit
čelem.
Má následující návštěva už byla dramatičtější, nepřišel jsem prosit ale vzít si, co mi patří.
Hned příští týden mi přišel dopis se splátkovým kalendářem(a dokonce i s kartou pojištěnce). Trošku ironicky s
poznámkou „vzhledem k vaší tíživé sociální situaci“(byl jsem zrovna 14 dní nezaměstnaný a naštěstí již jsem měl
domluvenou novou práci)mi vyměřili z mé podpory 5000 Kč 3000 Kč s tím, že pokud jednou nezaplatím, prodají pohledávku
soukromé firmě.
Přesto, že jsem pracoval, i tři tisíce byla pro mě astronomická částka a tak jsem zhruba za půl roku vyrazil na
pojišťovnu zase.
Slovy ředitele VZP jsem se opět choval velmi nestandardně. Tvrdě jsem vyžadoval, abych byl převeden do místa svého
trvalého bydliště(úřednice se schovávaly za „my s tím nic nemůžeme dělat, nejste u nás veden a nechtějí vás převézt“) a
snížena v té době pro mě astronomická částka.
Čekal jsem několik dní a přišel první dopis. Když jsem jej otevřel, trošku nevěřícně jsem jej otáčel v ruce. Bylo tam
napsáno mé jméno a pod ním že, nemám žádný dluh u VZP. Až po chvíli jsem si všiml, že se jedná o mého jmenovce, že
nesouhlasí rodné číslo a že tento Miroslav Bartek je o několik měsíců starší.
Nevěnoval jsem tomu pozornost, dopis putoval do šuplíku a za pár dní přišel ten očekávaný.
Konečně jsem mohl chodit na pobočku, kde jsem měl trvalý pobyt a vyjednat si nové podmínky pro splátkový kalendář.
A ten dopis? Dnes vím, že to nebyla náhoda. Několik dnů na to, se vynořilo, že můj jmenovec má miliónové dluhy na
Slovensku a že snad zanedlouho bude mít i problémy s Interpolem.
Můj, do té doby více méně spokojený partnerský vztah byl v troskách a přestože otec mé bývalé partnerky po několika
měsících díky svým kontaktům na politiky a bezpečnostní složky zjistil, že jsem úplně nezajímavý nudný typ, který byl v
posledních letech na Slovensku jen proto, aby nastoupil na bratislavském letišti do nějakého low costu, nic ho již
nezachránilo.
Přesto, že pro část svého jednání má tato pojišťovna(VZP) oporu v zákoně, myslím, že nejsem jediný, kdo tvrdí že naše
největší zdravotní pojišťovna používá mafiánské způsoby.
Patrně také proto, že slouží jako odkladiště použitých politiků. A pokud lidé, jako alkoholici Kotci, ji dovedou k
miliardovým ztrátám, okamžitě se najdou fondy v našem těžce zkoušeném státním rozpočtu aby byla sanována.
Proto snad jediná cesta jak začít řešit situaci v českém zdravotnictví je zrušit VZP.
Jak řešit tuto situaci?
Základní otázky které by si měl každý normální občan položit jsou tyto
- Má smysl kriminalizovat lidi proto, že opustí zem?
- Má smysl kriminalizovat lidi jen proto, že momentálně z nějakého důvodu nejsou schopni vydělávat?
- Má smysl kriminalizovat lidi jen proto, že odešli do jiného města hledat práci a nebyli úspěšní?
- Má smysl kriminalizovat mladé lidi, jen proto, že po škole nenastoupí do práce ale třeba se flákají světem jen s bubínkem a flétnou?
Pokud si nejste jistí odpovědí, zkusím napovědět.
V mém případě, kdybych se nevzepřel, patrně bych skončil v nějakém ghettu, nemohl bych nastoupit ani do práce, protože
exekutor pověřený VZP by mi nenechal peníze ani na měsíční jízdenku.
Na věky bych byl přinucen žít na sociálních dávkách a dluh by jen rostl bez šance, že bych se ho někdy zbavil(ani
insolventní zákon nemůže na zdravotní pojištění) a stal bych se jen vítaným zdrojem zisků pro různé vládní agentury a
jiné mafie, které chtějí bojovat s chudobou.
Na druhou stranu, jen proto, že jsem se vzepřel, a jen proto, že jsem tak mohl využít léta strávená v zahraničí dnes
mohu pobírat nadprůměrnou mzdu a platit nadprůměrné daně.
Nezbývá než se zeptat, kolik je v této zemi případů jako já? Jen s tím rozdílem, že to vzdali? Že nebojovali a nyní
riskují život při dobývání železa, aby si vydělali dost peněz na to, aby přežili do druhého dne a aby měli dost peněz na
alkohol, drogy, aby zapomněli na to, že selhali, že měli bouchnout do stolu, že se měli za svá práva rvát i za cenu
tragických následků.
Kolik je takových lidí? Sto? Dvěstě tisíc?
Kteří by místo toho, aby byli na obtíž společnosti, mohli by pracovat pro ni a dát ze sebe to nejlepší?
Má pro společnost význam vyrábět jak na běžícím pásu asociály, jen proto, že někdo byl v určitý životní okamžik
neúspěšný? Jen proto, že nezvládl určitou životní situaci?