Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, stála horami sevřená malá zem.
V té malé kotlině žil lid těžce zkoušený, trpělivý, jehož jedinou zábavou bylo, že se snaživě klaněl vrchnosti a poskytoval jí svůj hřbet aby na něm mohla dřevo tnout.
Tento lid o sobě tvrdil, že je lid trpělivý a hodný, ale panovníci i lid okolních zemí vyprávěl, že zem postihla vážná nemoc, tupost že
zalehla tu zem a jako mytická stvůra ji svírá, sžírá a naprosto ovládá.
V zemi té se zhmotnily nejstrašnější myšlenky, zlo po desetiletí kosilo lidi ve jménu těch nejstrašlivějších ideologií a lid té země
nadšeně sloužil zlu ať již bylo v jakékoliv barvě.
Aby utrpění bylo snesitelnější, vymysleli mocní legendu, že v hoře jest ukryto jezdectvo, které v nejhorších chvílích země vycválá a zemi zachrání.
Lid tak věděl, že ještě není nejhůře, a kdyby bylo, někdo jiný ho zachrání bez toho aby sám musel něco riskovat.
I mezi tímto lidem se však našli tací, kteří legendě nevěřili a sami bojovali proti zlu. Ale protože se zlem měla bojovat jen jízda ukrytá v hoře v dobách nejhorších, lid prostý je vždy odsuzoval a veškeré příkoří které způsobily mu síly zla, svedl na ty, kteří se vzepřeli.
Až jednoho dne přišla naděje.
Jako když se mlha roztrhne, objevilo se světlo a lid prostý se radoval, že jeho utrpení již končí. Nikdo nevěděl jak a proč se to stalo, těžké, dusivé, děs nahánějící mraky nesvobody se rozestoupily a oslnivě jako slunce za jarního rozbřesku se
zjevila SVOBODA.
Lid se radoval, tančil, ale jha nesvobody nedokázal naplno sestřást.
Stále se otáčel na ty, co nejaktivněji sloužili zlu v dobách minulých, jen jejich rady použil a zapudil ty, kteří se mu vzepřeli.
A tak v popředí se ocitli lidé bez skurpulí, všeho schopní a hlasitě to i o sobě říkali a lid prostý jim za to nadšeně tleskal protože i on sám takto léta žil.
Jejich slova na obhajobu zněla, „Chtěli jsme jen něčeho dosáhnout, proto jsme sloužili zlu, proto jsme loupili, kradli, zbavili vás vašich svobod, proto vás věznili a vraždili, vytrhávali vás z vašich kořenů, morálně vás degradovali a zotročili!“
Pro lid prostý byla to líbivá píseň, a začal si ji notovat společně se svými minulými katy.
I otočil se zády k těm, kteří varovali a vysmíval se jim.
V zemi té vysmívali se lásce, pravdě a začali se klanět zlu a lži.
A své katy z minulosti, protože tito patřičné zkušenosti měli, zvolili si svobodně do svého čela.
A darovali jim statky, moc i své znovu nabyté svobody.
Falešní rádci uchvátili zemi, nakoupili diplomy bez toho aby moudro pochytili, holubici natřeli na modro, ke znaku přidali oranžovou růži, bezvěrci zaštítili se bohem a zemi tu společně drancovali, bez skurpulí, bez výčitek a lid prostý nadšeně výskal a říkal, hle, tito jsou nejlepší z nás, nikoho lepšího nemáme, bez nich jsme ztraceni.
A zločinci psali zákony, soudili, vládli a řídili, peníze lidu prostého si rozdělovali.
Temnota se opět rozprostřela i do nejzapadlejších koutů země.
Korupce a zlo uchvátily tu zemi, každého spravedlivého zapudili či do hlubokého žaláře se pokusili uvrhnout.
A když všechno rozkradli, navalili na lid prostý další daně, které mnozí již nemohli snést, nezbývalo jim ani na holé živobytí, trpěli ale nadšeně oslavovali své staronové tyrany, kteří nebyli nic jiného než prachsprostí kriminálníci, zločinci a populisté.
Dědeček se rozhlídl po dětstkých tvářích, jestli již spí, ale místo zavřených očí však viděl vykulené oči a tak jen řekl, „Zavřete oči, dobrou noc, pohádky je konec“.
„Dědo, to je nějaká divná pohádka“, odvážil se Pepík,“vždyť ještě není konec, kdo tu zemi zachrání?“
„Děti, nikdo nikomu svobodu nedaruje, mocní jezdci jsou jen pověsti pro tupé lidi, kteří hledají důvod proč by se sami neměli vzepřít“,
pravil děd, „i v okolních zemích byly časy, kdy mocní byli gauneři, zločinci a chtěli lid prostý utiskovat, ti se ale vždy dokázali vzepřít a
těchto se zbavit,“ letitý stařec vypadal unavenější než děti samy a tak uz jen unaveně dodal,“A teď už spětě, aby jste měli dost sil a
jestli vás jednou budou chtít uchvátit a zotročit zločinci jako v této pohádce, aby jste dokázali se vzepřít, měli dost sil na to, aby jste
udrželi zbraně, kterými je pobijete, dokázali nabrousit nože které jedním řezem hrdlo protnou a udržet pevně lopatu když s ní kopnete do
země a dokázali vykopat hluboké jámy do kterých služebníky zla naházíte, aby snad po jejich smrti jejich zkažená hnilobná těla nenapáchala
více škody než za jejich života.