Nechci psát o těch co žijí na sociálních dávkách. Sám jsem se roky pohyboval na pomyslné druhé straně sociálního spektra a přesto že jsem žil občas i za hranicí bídy, neměl jsem na žádnou dávku nárok. Samotného by mě ani nenapadlo o ni žádat. Stejně jako většinu lidí, kteří na tuto pomoc měli nárok, alespoň tak jsem se dočetl v jedné studii České Akademii Věd, která se danou problematikou zabývala.
Můžu celou věc zjednodušit takto. Buď se člověk přizpůsobí a bude zneužívat sociální dávky, bude žít nadstandardně, možná se i nakonec dostane do vlády jako to dokázal ministr Čuněk, nebo se bude rvát s nepřízní osudu, bude bojovat a snažit ve svém životě něco měnit a dopadne tak jako já.
Povím vám příběh. Je pravdivý, protože je můj.
To co mě táhlo vpřed celý můj život byl sen, že snad dokáži něco změnit ve svém životě, že když budu hodně pracovat, vše se změní.
Psala se první polovina 90tých let. Neměl jsem nejmenší šanci vládnout nad svým životem. Tato země poskytovala veřejnou podporu zhruba ve výši dvojnásobku průměrného ročního platu ve formě regulovaného nájmu(rozdíl mezi regulovanou a tržní cenou) určité skupině obyvatel a já neměl nejmenší možnost této finanční injekci konkurovat.
Byl jsem mladý, plný života a věřil že nějak vydržím. Vždyť v roce 92 politické špičky hlásaly, že regulovaný nájem do dvou maximálně tří let skončí!
Nic jsem neuměl, neměl žádné zázemí, měl mizerné vzdělání, ostatně tak jako spousta jiných dvacetiletých kluků.
Zažil jsem v té době všechno. Levné ubytovny, které stály několikanásobek toho, co několika pokojový byt s regulovaným nájemným, dokonce i více než průměrná mzda v té době, kde na pokojích se tísnilo několik lidí až po období, kdy jsem žil jako středověký nevolník.
To jsem byl přinucen na pokřiveném českém nájemním trhu akceptovat práci ne podle svých schopností a požadavků trhu ale podle toho, kdo mi byl ochoten poskytnout střechu nad hlavou.
Přišel jsem v té době snad o všechna práva daná mi Ústavou a jedné řešení, abych si zachoval své svobody a alespoň nějakou kvalitu života byla emigrace.
Dodnes říkám, že to, že jsem odešel v polovině 90tých let z Česka bylo mé nejlepší životní rozhodnutí. Byl jsem v naprosto bezvýchodné situaci, kterou v té době nešlo žádným způsobem řešit a kdybych to neudělal, patrně bych skončil někde zalkoholizovaný nebo zdrogovaný a časem i ve vězení.
Odjížděl jsem s pasem a s vyměněnou tisícikorunou. De facto jsem se přidal k jiným miliónům zoufalcům, kteří hledali místo, kde se dá jen trošku normálně žít, kde nebudou pronásledování, kde budou mít střechu nad hlavou a co jíst.
Měl jsem o dvacet kilo méně než jsem měl mít, trpěl jsem depresemi a absolutně jsem si nevážil sám sebe kvůli věcem, které, jak jsem později sám pochopil, jsem neměl nejmenší možnost sám ovlivnit.
Chvíli mi trvalo, než jsem se uchytil, projel jsem jižní Evropu, živil jsem se jak se dalo, převážně sezónní práce a čekal na vhodnou příležitost, kdy se budu moct usadit.
A snil jsem o Jižní Americe, že si našetřím peníze a koupím si tam malý pozemek, abych měl konečně místo na světě, kterému budu moct říkat domov.
A ta příležitost najednou přišla!
Zrovna jsem byl přes zimu na Peloponésu, ručně jsem nakládal kamióny s citrusy, byl jsem v tom dobrý, jezdili se na mě dívat z okolí, dokázal jsem jich naložit několik denně a sám.
Vždyť mě hnal můj sen po mém kousku hroudy kdesi v Argentině, kterému bych mohl říkat domov!
Psal člověk, co jsem u něho dělal několik měsíců v Itálii, že pokud budu mít zájem, abych za ním přijel. Že bude mít pro mne stabilní práci, vyřídí mi všechny potřebné papíry.
Neváhal jsem a za 14 dní jsem se již nastupoval v Pátře na trajekt do Itálie. Můj sen o místu, který bych mohl nazývat domovem se rapidně přiblížil. Plat byl více než dvojnásobný a ostatně také italská mentalita je mi daleko bližší než třeba ta řecká.
V Itálii jsem okamžitě začal studovat. Zopakoval jsem si základní školu, využíval jsem různých rekvalifikačních kurzů, které jsou tam možné dělat při zaměstnání a nakonec se pustil i do střední školy.
Byla to obrovská výzva, měl jsem strach, ale nakonec jsem ani mezi samými Italy nebyl poslední při slohovkách a předměty, které byly stěžejní, tedy ekonomie, právo a účetnictví mi šly bez problémů.
Život na venkově mi svědčil. Přestože byl můj den nabitý, od rána do večera práce a pak večerní škola, všechny pracovní dny od sedmi večera do půl dvanácté, pookřál jsem a začal opět důvěřovat světu.
Všude jsem potkával lidi, jejichž osudy se mi staly vzory. Lidi, kteří po válce, v naprosto zničené a ekonomicky rozvrácené zemi dokázali z ničeho vybudovat jednu z nejsilnějších ekonomik v Evropě.
A dokázali ji vybudovat proto, že se nikdy neváhali postavit za své myšlenky a to s veškerou jižanskou vehemencí. Mí bývalí profesoři, dnes seriózní muži v předdůchodovém věku vzpomínali na časy, kdy hájili svá práva na barikádách, poznal jsem lidi, kteří, když si pořádkové síly na ně přivezly při jakési demonstraci vodní dělo, použili jako kdysi husité co dům dal a vyrazili do protiútoku s cisternou s natlakovanou močůvkou, kterou změnili ve vodní(močůvkové) dělo.
Právě silná italská angažovanost ve věcech veřejných mě fascinovala. Zažil jsem i generální stávku proti Berlusconiho daňové reformě a přestože je Berlusconi z mě neznámých důvodů u nás přirovnáván k Železnému, stávka v jeho televizích proběhla bez jakýchkoliv následků pro jejich zaměstnance, obešla se bez personálních změn a dokonce ředitel kanálu 5 Emilio Fede, kterému Italové přezdívají Fido(jméno pro psa, myslí tím, že je věrný Berlusconiho pejsek), který ačkoliv se stávkou nesouhlasil, musel ve hlavním zpravodajském vysílání přečíst prohlášení stávkového výboru. Prostě proto, že se ke stávce přidala většina zaměstnanců televize.
Dodnes nezapomenu jak se ošíval a bylo mu to proti srsti.
Byl to obrovský rozdíl proti bojům v Železného Nově když tam probíhala stávka.
Jen tak pro zajímavost. V té době jsem dělal v jednom z největších průmyslových závodů v severní Itálii a byl členem odborů. Pamatuji si že jsme měli velkou schůzi na kterou přišli snad všichni zaměstnanci co byli v odborech.
Při hlasování o stávce jsem byl jediný proti, prostě proto, že jsem byl, a dodnes jsem přesvědčený, že Berlusconiho daňová reforma byla dobrá a Itálie ji potřebovala.
Itálie na mě měla obrovský vliv. Má jeden z nejstabilnějších a nejstarších právních systémů v Evropě i politická kultura nám může být vzorem.
Jsem totiž přesvědčen, že pro občany rozvíjející se ekonomiky je lepší jít k volebním urnám několikrát do roka, než systém, ve kterém vláda vydrží přes všechny korupční skandály celé volební období a de facto tak podkopává víru občanů v celý systém.
Právě život v Itálii a ohromné množství lidí, se kterými jsem se potkal a kteří se stali mými vzory mě vedl k mému rozhodnutí zapomenout na život kdesi v Jižní Americe ale vrátit se zpět do vlasti a bojovat o svá práva.
Protože člověk svému osudu neuteče a zlu se dříve nebo později bude muset postavit.
Nikdy jsem netrpěl nějakou záští, celou dobu jsem se snažil domluvit a jsem přesvědčen, že jsem se do dané šlamastyky dostal vinou státu, který postavil zájmy určitých skupin na Ústavou mi dané práva.
Útok na VZP
Jenže jak se vzepřít, když už všechny možnosti selhaly? Patrně zůstává jen poslední možnost zoufalého muže!
Tímto samozřejmě nechci navádět, aby se někdo pokusil o to, co jsem udělal já a co bylo mediálně viditelné(protože těch trestních oznámení na mě VZP dala v minulosti více a všechny byly uzavřeny).
Před mým útokem na VZP to bylo 7 nebo 8 let pokusů celou věc urovnat a dostat vše do Ústavních kolejí. Bombardoval jsem parlament, senát, psal stížnosti, ombudsmanovi, dokonce se i pokusil podat soudní podání, napsal petici do Evropského parlamentu a dokonce i několik stížností k Evropské komisi a musím se pochlubit, že některé věci byly úspěšné a komise prohlásila, že jsou v nesouladu s myšlenkou Evropského společenství a jsou již minulostí v naší právní praxi.
Některé věci udělali jiní lidé za mě a já se na ně mohl jen odvolávat. Tak například regulovaný nájem byl označen jako protiústavní již před několika lety, na téma regulovaného nájmu existují studie u České Akademie Věd, lze nalézt dostatek jiných studií či článků od lidí, které lze považovat za autority v tom kterém oboru.
Ostatně i na stránkách Respektu se tohoto tématu dotkl v minulém čísle soudce Cepl, který je soudcovskou autoritou v naší zemi.
Minulý týden mi bylo sděleno obvinění v souvislostí s mou akcí ve VZP. Porušil jsem svým činem několik paragrafů. Po čtyřhodinovém vysvětlování se vyšetřovatel přiklonil k názoru, že jsem jednal v souladu se svým ústavním právem na právoplatný odpor.
Že jsem vyčerpal všechny možnosti, že jsem ze země odešel proto, abych uhájil své poslední zbytky lidské důstojnosti a že pokud bych se nepostavil šikanování ze strany VZP, nebyl bych teď občanem, co přispívá svým dílem této společnosti k tomu aby se mohla dále rozvíjet, ale spíše vyděděncem na jejím pokraji odkázaném na sociální dávky, drobné krádeže nebo sběr kovů a papíru.
Je jasné, že v jednání VZP není nic osobního. Ale že se jednalo o naprosto standardní postup a že se jedná o jakýsi vyšší cíl a tipoval bych na MPSV, které de facto díky obrovským penězům, se kterými disponuje řídí tuto zem a které se snaží ukousnout ještě větší podíl ze státního rozpočtu, má vliv i na jiné resorty a díky velkému počtu sociálně slabých lidí(za jejichž počty je osobně zodpověno) v této zemi může podnikat beze strachu i run na Evropské sociální fondy.
V této zemi jsou Ústavou daná práva mnoha lidem důvodem k výsměchu i přes vědomí toho, že ačkoliv jsou daná, jsou vymahatelná a nepromlčitelná, mají tito lidé pocit že jejich vymahatelnost záleží jen na nich.
Kdykoliv jdu po ulici a potkám nějakého bezdomovce, okamžitě mě napadne, že ten člověk mohl mít naprosto jiný osud. Že jen v určitý moment selhal a že selhat má právo každý. Protože člověk není stroj. A teď již nemá nejmenší možnost vrátit se zpět. Prostě proto, že vedle nerovných nájemních podmínek v této zemi, existuje ještě daň, která se platí ne z příjmů, ale z pobytu. A která zajistí to, že tento člověk se již nikdy nebude moct stát právoplatným členem společnosti. Že navěky bude odsouzen k tomu aby sbíral železo a věnoval se drobným krádežím. Protože jakmile se dostane do spárů vymahačů z VZP, nebude mít nejmenší šanci.
Před časem byl Bém kritizován za to, že chce udělat seznam bezdomovců ve kterém bude veden každý kdo se ocitl na ulici po dobu deseti let.
Přitom tento seznam již dávno existuje! Jedním ze základních charakteristik chudoby v této zemi je dluh na veřejném zdravotním pojištění, protože pro ty nejchudší se stalo problémem tuto daň platit! A přesto že mají této dluh oficiálně proto, že jsou stále pojištěni, mají zároveň i jistotu, že v případě potřeby je nikdo neošetří a patrně zemřou někde před nemocnicí!
Několik případů z okraje společnosti
Stačí si vzpomenout na zachránce nemluvněte z pražské popelnice, mediálně známého Čtvrtka.
Osobně jsem si položil otázku, jak dlouho asi bude trvat, než se u něho objeví vymahači z VZP? Co se poté stane? Pomůže Bém a udělá nějakou sbírku? Ačkoliv kamarádům vysokých politiků promíjejí finanční úřady miliónové dluhy na daních odplatou za veselku, bezdomovci jeho dluh na veřejném zdravotním pojištění odpustit nelze.
Když ubohý bezdomovec vyskočil z okna parníku, napadlo mě, už u něj byli.
Za pozornost stojí také jeho tvrzení že slyšel hlasy. Možná byl schizofrenik, možná měl jen menší duševní defekt.
Ostatně, kdo na okraji společnosti je stoprocentně normální? Přesto tito lidé jsou ukázkovým případem na koho dopadá nemožnost zaplatit zdravotní pojištění.
Přidám příklad který dokresluje celou situaci. Po mé akci za mnou začali chodit lidé a vykládat mi své životní příběhy. Možná to způsobilo i to, že jsem neměl strach mluvit o své minulosti, přestože dnes, pro ty co mě znají, můžu být ukázkou úspěšnosti.
Jeden můj známý, dnes úspěšný podnikatel mi vykládal příběh, který se mu stal počátkem 90tých let.
Byl tenkrát hodně nemocný, bez zázemí a bydlel jak se dalo. Žil v regionu s vysokou nezaměstnaností a díky své nemoci neměl nejmenší šanci najít práci a tak žil ze sociálních dávek.
Jednou ho našli bezvládně ležet na zemi, zkolaboval. Skončil v nemocnici na jednotce intenzivní péče, kde byl skoro půl roku. Vyléčil se a vrátil se do normálního života.
Po určité době začal podnikat, jeho život se změnil až najednou po mnoha letech mu přišel příkaz k exekuci. Právě za to období kdy ležel v nemocnici! Neexistoval nikdo kdo by ho odhlásil ze sociálky a tak ta ho samozřejmě odhlásila pro nespolupráci a začala mu povinnost platit pojistné. Nutno dodat, že před příkazem k exekuci nedostal žádný platební výměr nebo upozornění o dluhu. A protože toto slyším často, patrně i tyto praktiky jsou běžné u naší největší pojišťovny.
Nerad na toto období vzpomíná a tak částku zaplatil aby se již nemusel zaobírat svou minulostí.
Otázkou také může být, k čemu by to bylo kdyby se odvolal, protože jakmile je vystaven příkaz k exekuci, soud při případném odvolání zkoumá, zda byl vystaven v souladu s platnými předpisy, ale nemůže znovu otevřít případ ke kterému se vztahoval.
K čemu je nutné vyžadovat pojištění od lidí kteří nemají peníze?
Stačí prolistovat internet, dokonce i na Klausově ČEPU najdete studii, která řeší co by se stalo, kdyby veřejné zdravotní pojištění nebylo povinné. Nestalo by se absolutně nic, nemělo by to ani žádný dopad na rozpočet!
Možná by stálo za to, poučit se z některého evropského modelu, protože takový právní paskvil, který existuje v této zemi a který je patrně odrazem jen různých lobbistických zájmů rozličných skupin(citaci jsem si vypůjčil z jedné analýzy z Karlovy univerzity, nerad bych byl obviněn z plagiátorství), jinde v Evropě neexistuje.
Proč to všechno dělám?
Teoreticky bych mohl také na všechno zapomenout. Mám špičkovou práci se špičkovým příjmem a období mého bezdomovectví zakrátko skončí jen co najdu vhodný domeček.
Kdybych neprovedl poslední akci, dalo by se předpokládat že mi VZP možná promine část penále.
Možná celou situaci nejlíp vystihl známý diskutér ze zdejších diskuzí Jofa.
Když jsme spolu byli naposledy na pivu mi řekl, „Kur*a Milouš, o co ti jde, já vím že to je blbost, celé zdravotní pojištění, ale nemáš šanci nic udělat, nic změnit, tak proč se na to veny*ereš“. Vcelku kontrast s tím, co jsme dělali společně před dvaceti lety, kdy jsme byli přesvědčeni že systém který tu byl je na věčné časy a přestože jsme věděli, že nic nemůžeme změnit, jsme šli hlavou proti zdi. Ať byly následky jakékoliv.
Problém je, že pokud zůstaneme mlčet, nepostavíme se na odpor úzké skupině lidí, která bez jakýchkoliv skrupulí těží z lidského neštěstí, bude ohroženo vše to, k čemu jsme se přihlásili po roce 89.
Protože praktiky těchto skupin, skupin napojených a úzce provázaných s MPSV, ohrožují samotné principy demokracie v této zemi.
A tak všichni občané této země mají jistotu, že pokud zůstanou mlčet, je velká pravděpodobnost, že dříve nebo později se i oni dostanou do spárů těchto mafií a poté již nebudou mít druhou šanci.
Proto jsem odhodlán obětovat všechno. Obětuji práci, postavení, budoucnost a jsem ochoten i skončit ve vězení jen proto, abych dokázal prosadit, aby v této zemi nebyla ústavní práva jen důvodem ke smíchu.
Nechci už nikdy zažít ten deprimující pocit bezmoci, zbytečnosti jako v devadesátých letech před tím, než jsem byl přinucen emigrovat. Záleží jen na každém z nás, zda bude otrokem, anebo zda se vzepře a umře jako svobodný člověk.
Jsme příliš krátce zde na tomto světě než abychom měli čas být zbabělci a nepostavit se zlu ať to stojí co to stojí.
Jak z toho ven?
Situace je jednoduchá a každopádně nevyžaduje miliardy na jejich řešení jak navrhuje třeba ministryně Stehlíková. Právě tyto peníze jsou obrovským neštěstím pro lidi na pokraji společnosti, protože motivují různé mafie, aby vytvářely další a další sociálně slabé.
Logicky vzato, bez nich by nebyly ony miliardy.
- Jak tedy situaci řešit?
Možným řešením by bylo požádat NATO o pomoc, otázkou je, zda by to bylo politicky průchodné. Tato organizace(MPSV) ohrožuje principy demokracie v zemi a to by mohl být důvod k zásahu ze strany spojenců. Jedna řízená střela země země v pracovní době na tento úřad by patrně problém vyřešila.
Se zrušením MPSV by bylo nutné zrušit i Úřady práce, které jsou zodpovědné za lokální nezaměstnanost v různých regionech. Místo toho by bylo efektivnější vypisovat granty a práci s nezaměstnanými přenést na neziskovky.
V čem tkví ono rozpoložení české společnosti?
Schizma české společnosti tkví v tom, že na jednu stranu odsuzuje ty co žijí ze sociálních dávek, na stranu druhou se staví i proti těm, kdo se snaží nebýt na nich závislí.
Na západě jsou podle mě desetitisíce lidí, kteří odešli z Česka z podobných důvodů jako já. De facto svým odchodem také odpustili v devadesátých letech přetlakovaný hrnec s nezaměstnaností. Nebyli závislí na českých sociálních dávkách, někde v zahraničí se časem usadili a normálně tam žijí.
Přestože jsou úplně normální občané, nežijí v konfliktu s právem, podle české legislativy jsou podvodníci kteří dluží na zdravotním pojištění.
Také část české společnosti akceptuje lépe lidi, co v Česku pobírali sociální dávky a jezdili vydělávat na západ(nebo rovnou falšovali své příjmy v Česku aby na ně dosáhli) než lidi, co zpřetrhali vazby, nic nechtěli a začali nový život jinde. Možná proto, protože v tom malém českém zatuchlém rybníčku jsou tak jiní, že menší podvůdek je akceptovatelnější než žít s hlavou vztyčenou a bez závislosti na státu.