A když se tak zamyslím, mohu naprosto čestně prohlásit, že bez ní bych si patrně ani nevzpomněl že mám jít někam dávat krev.
Stejně tomu bylo i tenkrát. Když jsem si hlásil volno, můj bulharský spolupracovník a kamarád se začal vyptávat, skoro stejně jako já když jsem byl poprvé dávat krev.
Vypadlo z něj, že už kdysi na studiích dával krev a tak slovo dalo slovo a já mu slíbil, že se zeptám jestli můžu přijít s novým člověkem.
Věděl jsem už z dřívějška, že na transfúzce požadují od dárců brilantní češtinu, s čímž můj kamarád nemá problém. Studuje v Česku již několik let, nyní dokončuje magisterské studium, žije a pracuje mezi Čechy, takže když jsem s ním začal spolupracovat, trvalo mi několik dní, než jsem se zorientoval, že zde nežije od nepaměti.
Zkontroloval jsem pro jistotu další podmínku. Totiž, cizinci, kteří chtějí darovat krev, musí mít trvalý pobyt na území České republiky. Alespoň tak je to napsáno velkým písmem u paní, která vybírá svršky, kartičky dárců a kontroluje identitu příchozích.
Transfúzní stanice
Prošli jsme tedy prvním odbavením, vyplnili nezbytný dotazník a čekali až nás zavolají abychom postoupili do dalšího kola.
Já jsem šel skoro okamžitě ale kamarád ne a ne přijít na řadu. Dávno už šli lidé, kteří přišli po nás a kamaráda stále nebyl odbaven.
Po delší době se objevila doktorka, snad sama vedoucí transfúzní stanice. Vypadala trošku jako Simpsonova žena Marcie, jen ty stojící vlasy neměla fialové ale bílé.
Přivítala se a začala vysvětlovat. V situaci kdy člověk daruje krev se může stát nenadálá situace. A potom je třeba komunikovat s dárcem a není možné, aby zde byly nějaké jazykové bariéry.
Na což můj kamarád prohlásil, že s komunikací nemá problém a po chvíli, kdy ho paní doktorka zkoušela z komunikace v jazyce českém to musela uznat i ona.
Já jsem pak ještě přidal svou kapku do mlýna prohlášením, že má všechny dokumenty v pořádku, dokonce i trvalý pobyt má vyřízený a když už se zdálo, že paní doktorka řekne, „tak jo, běžte“, vytáhla poslední trumf z rukávu.
„Víte, ačkoliv se o tom nemluví, v krvi jednotlivých národů jsou jisté rozdíly a mají své charakteristiky, které se v žádném případě nemají míchat dohromady.
I když se zdá, že žijeme všichni na jednom kontinentu, přece jenom s krví je to trošku jinak. Není vhodné aby třeba německá krev se smísila s českou krví. Například dnes je zde silná vietnamská komunita a pokud sem přivezou vietnamce, není vhodné abychom na něj použili českou krev.“
K tomu ještě dodala, že každá transfuzní stanice dbá na čistotu krve a že ta její je v tom velmi úspěšná.
Vyvalil jsem na ni oči, vždy jsem byl přesvědčen, že střední Evropa je ukázkovým mixem národností, tato teritoria byla celou svou historii druhou Amerikou, jakmile obyvatele skolila nějaká nemoc, ať už se jednalo o mor či chřipku, okamžitě se místa doplnily lidmi z celé Evropy.
Bezděky ze mě vylétlo, „Takže oni ti rasisti mají v něčem pravdu“ a skoro okamžitě mě napadla otázka.
Že by měli všichni ti Klausové, Zahradílkové a jiní ochránci národní identity, o kterých jsem si do této chvíle myslel, že jsou to jen vypatlaní nacionalisti, přece jen pravdu? Že je třeba chránit naší státní hranici a nedopustit, aby se náhodou náš genofond a kapitál smíchal s tím cizáckým? Že je třeba dbát na naši národní identitu a zvyklosti a to počínaje ochranou právní kontinuity na komunistickém zákonodárství až po ochranu čistoty krve?
Její proslov byl natolik přesvědčivý, že jsme jen bezmocně vyvalili oči, pokývali hlavou a řekli, „jo rozumíme“.
Zrezignovaně jsme odkráčeli k šatně a tam jsme se rozloučili.
Samozřejmě mi to vrtalo celou noc v hlavě a druhý den jsem s ním v práci zavedl hovor na toto téma.
Řekl mi že si sám myslí že je to blbost. Navíc v současné době dělá doprovod mladé Francouzce, která sem byla vyslána jednou francouzskou neziskovkou aby v naší zemi monitorovala stav lidských práv. Sama řekla, že argumentace paní doktorky se jí nepozdává a že zkusí zjistit, jestli ta argumentace je správná nebo ne.