Když kraj razovity digitalizuje.
Když se před mnoha lety spustila digitalizace veřejné správy, takzvaný eGoverment, byl jsem nadšen.
Nasadil jsem si růžové brýle a šel jsem bez váhání do toho.
Okamžitě jsem si pořídil ověřený certifikovaný podpis a začal komunikovat elektronicky.
Přišla však ledová sprcha.
Neochota úředníků komunikovat novými prostředky byla neuvěřitelná.
Magistráty, kraje, ministerstva, soudy, všichni měli jedno společné, nechuť respektovat zákon a vědomí že sjednat nápravu trvá X let, bez objevení a potrestání viníka.
Zrezignoval jsem, potřetí už jsem certifikovaný podpis neobnovoval a skepticky se díval na projekt datových schránek.
Je to několik měsíců zpět, co jsem se odhodlal zřídit si datovou schránku.
Před léty jsem si koupil dům v malé vesnici na rozhraní Jižní Moravy a Vysočiny, radši objímám s medvědy stromy než honit otvírací dobu pošty v nedalekém městě kde máme spádovou poštu. tak jsem šel do toho.
Skočil jsem na náš obecní úřad kde máme Czech point, s překvapenou úřednicí jsme dumali nad manuálem jak ji zřídit, byl jsem první občan v naší vísce který požádal o tuto moderní vymoženost.
Trvalo to možná déle, než někde ve městě, kde zocelené úřednice vytvoří několik takových schránek denně, díky tomu že se všichni na naší malé vísce vísce známe a umíme se rychle kontaktovat, všechny nástrahy registrace jsme zvládli a já se stal hrdým vlastníkem, či nájemcem datové schránky a díval se na své přístupové údaje.
Na třetí pokus jsem byl v ní a už se snažil zorientovat jak to funguje, nastavoval si oznámeni a dumal nad výhodami datového trezoru.
A za pár dní jsem spustil ostrý provoz.
Je hodně věcí co mě zajímá a tak jsem se vyptával, převážně jsem komunikoval s brněnským magistrátem.
Vcelku jsem byl překvapený, odpovědi chodily, řádově týden, nejdelší trvala asi měsíc, takže coby zvídavý občan jsem byl mile překvapen.
Pak přišly drobné neshody na Severní Moravě, které, protože už to nijak nešlo, jsem se rozhodl řešit soudně.
Samozřejmě podání šlo přes datovou schránku, u datové zprávy se druhý den objevila doručenka, zanedlouho bylo sporu přiděleno jednací číslo a věci se daly do pohybu.
Hned jsem poslal další datovou zprávu, kde jsem si vyžádal zpřístupněni spisů z předchozích jednání, kdy si je mohu prohlédnout a protože jsem na stránkách okresního soudu v Ostravě nenašel více informací, jsem se ještě dotázal kolik by stálo pořízení kopií.
Tato datová zpráva byla také úspěšně doručena, dne 20. 12. 2016 a já čekal.
Říkal jsem si, asi patří do té kategorie složitějších, takže to možná bude trvat měsíc.
Měsíc uplynul a nic!
Uplynul i další měsíc, bylo nařízeno projednání případu a stále žádná odpověď.
Rozhodl jsem se, že to nějak zbouchnu při jednom.
Mezitím jsem nastudoval rozhodnutí Nejvyššího soudu o přístupu do spisu a co jsem našel na netu, vyšlo z toho že by neměli dělat problémy a říkal jsem si že jsou možná tak pružní, spisy bez potíží zpřístupňují i všem zainteresovaným stranám najednou a že má datovka je tak urazila, že možná ani neodpověděli.
Takže jsem vyrazil den před projednáním případu do Ostravy, aby se snad nestalo že spis již v den D bude mít soudce a nebude jej chtít uvolnit.
Dorazil jsem do Ostravy brzo ráno, vydal se směrem na Porubu a protože bylo času dost, vyrazil jsem se na krátkou obhlídku sídliště, které bylo postaveno v duchu socialistického realizmu, zvědavý jak jej budu po desetiletích vnímat.
Padl na mě stísněný pocit a jen jsem se v duchu modlil aby u soudu stále neaplikovali sovětské právo a abych neskočil nezvěstný, ztracený v čase.
Vydal jsem se k soudu, napotřetí prošel detektorem kovů a zamířil do podatelny.
Z té mě poslali do informací a tam jsem si vyžádal vydání spisů abych do nich mohl nahlédnout.
Paní s tvrdým ostravským přízvukem, že by okamžitě mohla nahradit Rudu z Ostravy a který již dnes v Ostravě není moc slyšet a tak je asi společně s mojí sestrou poslední kdo ho používá, mi oznámila “no to se ale musíte objednat”.
Nedalo mi to, napodobil jsem přízvuk, trochu trochu žertem, trošku se snahou abych ji ovlivnil a myslela si že patřím do “Rudovy party”,”no já se domlouval, ja posilal datovou zprávu”.
Na což dotyčná dáma zhurta kontrovala. “Mě datovka nezajima”.
Vyvalil jsem oči a jen ze mě vypadlo, “Cože?”
“No mě datovka nezajima, to sem musíte dojit a domluvit se”, kontrovala.
“Já jsem paní strávil několik hodin na cestách a nechcete abych sem dojel, domluvil se a pak za nějaký čas dojel znovu?”, řekl jsem podrážděně, ‘“sepíšeme o tom protokol že jste mi odmítla vydat spisy a že vás datovka nezajímá”, dodal jsem.
A ještě jsem dodal, “Budu si stěžovat1”
“Klidně si stěžujte!”, úřednice na mě bojově vykulila oči, couvl jsem zděšen o krok, viděl jsem v jejích očích rozhněvanou Xenu a čekal jsem kdy s bojovým pokřikem tasí meč a vrhne se na mě.
A už to přislo, nebyl to Xenin bojový rek, ale Ruda v sukních.
“Já nic sepisovat nebudu, mě žádná datovka nezajímá”
Zůstal jsem jak opařený, úřednice zmizela a já jak zpráskaný pes opustil budovu soudu.
Vzpomněl jsem si na svého profesora ekonomie a práva, samozřejmě ne v Česku, který v úvodu do svých lekcí popisoval jak právo je důležité pro ekonomii.
A jak je přímá úměra mezi vymahatelností práva a bohatstvím obyvatel, země či regionu.
Navíc můžu v klidu tvrdit, že toto není jen nějakým selháním jednoho zaměstnance, ale celkově vadnou organizací úřadu.
Před léty, v dobách kdy datové schránky ještě neexistovaly a byly možná jen na papíře nějakého odvážnějšího člověka, který dokázal hledět v před a měl vizi co nejvíce zjednodušit komunikaci občana s veřejnou správou, která je tu ostatně jen pro nás, jsem si zřídil ke svému mailu ověřený certifikovaný popis a v souladu s tehdejšími zákony jsem k tomuto soudu tímto elektronickým kanálem dal podání.
Jelikož jsem v té době byl v složitější životní situaci, tento mail byl jediným možným kanálem jak se mnou komunikovat.
Nic se nedělo a když jsem si pořídil onen domek na Jižní Moravě, dohnala mě zpráva z ostravského okresního soudu že řízení je zastaveno z důvodu, že mne nemohli kontaktovat.
Okamžitě jsem se odvolal ke krajskému soudu, který uznal že jsem komunikoval naprosto správně a dodržel všechny parametry požadované pro elektronickou komunikaci a nařídil okresnímu soudu pokračovat v řízení.
Když jsem potvrdil že v jednání chci pokračovat, přišlo mi oznámení, že celá záležitost byla promlčena a že tedy se jednání ukončuje.
Přišel jsem o své základní ústavní právo, aby moje věc byla projednána před nezávislým soudem a díky “razovite” organizaci tohoto soudu jsem se svými právy ocitl někde na úrovni z dob sovětského práva.
Jen štěstí že v tom prvním případě nešlo o nějaké velké statky a věci se nějak v čase urovnaly samy, jen mohly být urovnány rychleji.
Smůlu mají ti, kteří díky takovému přístupu soudu budou semleti a nejhorší je, že jim to ani nikdo neuvěří, že se něco takového mohlo vůbec stát.
Svého času jsem slyšel jednoho advokáta z jakési neziskovky, obhajovat soudy, že dnes 98 nebo 97% je doručeno v souladu se zákonem.
Zatímco statisticky toto číslo vypadá velice hezky, když vezmeme kolik jsou 2 – 3% z celkového počtu projednaných případů, dostáváme se k astronomickému číslu, číslu které označuje počet zničených lidských životů, kteří neměli možnost se bránit a nemohli se obhájit.
Pokud někdo zašmodrchá dodání/převzetí úřední obálky u nějaké státní organizace a dojde na lámání chleba, je jisté že se brzy na scéně objeví státní zástupci s URNOU za zády.
Pokud se to stane někomu z nás, nikdo neuvěří.
Před pár dny jsem potkal jednoho brněnského soudce.
Po několika zdvořilostních frázích o počasí a co je s dětmi jsem nadhodil i tuto historku.
Zasmál se a neuvěřil mi, řekl že dnes se už takové věci nemůžou stát.
Což mě na jednu stranu zahřálo u srdce, protože jsem uvěřil že to je nějaká regionální specialita.
Z druhé strany zamrazilo.
Protože pamatujte.
Až se to příště stane vám, nikdo vám neuvěří!