Toto zdůvodnění zapadá
přesně do rámce politiky, jakou vždy prosazoval, ať už
jako premiér nebo prezident této země. Pokud z úst
prezidenta slyšíme, že by dotyčný člověk v roli
ministra dostatečně nehájil zájmy této země,
automaticky vyvstane otázka jaké jsou vlastně zájmy
této země?
Je to politika poloviny devadesátých
let, zastydlý nacionalismus, hájení rodinného
stříbra aneb cizákům své firmy nedáme?
Je to odmítání
standardních a trhem ověřených nástrojů a na
kritiku zvenčí odpověď, že nerozumí českým
specifikům?
A co argument, že potencionální
ministr není deformován komunistickou propagandou, že
vyrůstal v normálním evropském prostředí?
Není to spíše obava z toho, že tento člověk by mohl
vyplnit očekávání české společnosti po
změně politické kultury? Že by znamenal přiliv nových
lidí do zatuchlé politické žumpy, kdy všichni
na sebe metou výkaly ale když jde do tuhého tak
najednou se stmelí v překvapivě jednotnou masu a odolávají
nejen svým voličům ale i zákonům a spravedlnosti?
Klausovy obavy z přílivu jinak
smýšlejících lidí jsou známé.
Za nebezpečné pro zdejší zemi považoval jmenování
tolik očekávaných nových soudců, kteří
měli pomalu vytěsnit nespolehlivé soudce zvyklé
soudit podle stranických instrukcí a nedělajících
si přílišné vrásky s morálkou ani
zákony této země.
Není Klausova obava taky
ovlivněna obratem české společnosti? Zatímco ještě
nedávno jsme se řadili spíše k euro pesimisticky
naladěným obyvatelům Evropy, dnes statistický
barometr ukazuje, že obyvatelé této země důvěřují
více Evropě a jejím institucím než svým
politikům.
Není tedy spíše Klausova
nevole vedena obavou, že nám všem důvěrně známá
politická (pa)kultura, tedy arogance, odmítání
veškeré kritiky, uzavřenost vůči okolnímu světu,
lpění k pochybným diktátorským režimům
po celém světě a politika silných státních
zásahů do ekonomiky(při současném velkohubém
pohrdání těmito praktikami)začíná být
odmítána. Že lidé žijící v této
zemi se vracejí k tradičním evropským hodnotám,
pomalu se oprošťují od komunistické propagandy a
začínají si uvědomovat sami sebe a chápat, že
je nezachrání vševědoucí neomylný
politik, ale že záchrana přijde jen a pouze od nich
samotných a že spíše než všemocná partaj,
která jim nabídne velkorysou předvolební kampaň
s tisíci nicneříkajícími billboardy a
balónky pro jejich děti, je spasí občanská
společnost která bude mít sílu a ochotu
rozhodnout o své budoucnosti.
I argument, že nás nebude
dostatečně hájit v našich zájmech ve věcech k
Rakousku. Jaké zájmy to jsou? Pokud pátrám
v paměti, tak jediný zádrhel je Temelín. Je
však opravdu Temelín český zájem? Coby
daňového poplatníka mě spíše zajímá,
proč jsem musel vynaložit tolik peněz na jeho stavbu, proč jsem
musel nedávno zaplatit dvacet miliard ČEZu. A zajímá
mě také kde vezme na likvidaci jaderného odpadu.
Patrně jak je v těchto krajinách zvykem, to nakonec stejně
zaplatím já, tedy daňový poplatník.
Náhradou za to, dostanu předraženou energii a za dvacet let
účtenku za tučné zisky a prémie managementu,
který se z většiny skládá z vysloužilých
politiků. Není to nakonec tak, že Vídeň není
nepřítel ale hájí mé zájmy? Zájmy
českého daňového poplatníka, který je
dezorientován a nedokáže sám zhodnotit situaci
a bránit se potenciálním nebezpečím.
Zájmy vše platícího prostoduchého
človíčka smějícího se společně se svými
vůdci, kteří při prvním zhoršení kvality
ovzduší prchají na svá horská sídla,
zprávám o zhoršování klimatu, zatímco
sám musí dýchat dávno nedýchatelný
vzduch.
Účtenku za tuto politiku jsme
již dostali, je to bilión a můžeme si za něj jen my sami.
Může být ještě větší, pokud se budeme vzdalovat
svým kulturním kořenům, které vedou na západ
a ne na východ kam by nás mnohý politik rád
nasměroval.
Koneckonců, v rámci té
morálky, kterou pan prezident obhajuje můžeme být
rádi, že jsme slyšeli alespoň nějaké zdůvodnění.
Vždyť není tak dávno, kdy vzkaz z Hradu zněl jasně.
Mí poddaní, do mého rozhodování
vám nic není, popřípadě že volič je od toho
aby se čas od času dostavil k urnám a pak už jen mlčel a
valil nevěřícně zrak.