Při objasňování významu
jednotlivých polí jsem se neudržel abych mu poskytl i
určitou daňovou osvětu. O tom, že jsme nejvíce daňově
zatíženou zemí Evropy a že se chtě nechtě musí
rozloučit měsíc co měsíc s polovinou svého
výdělku. Za což samozřejmě nic neobdrží. Ostatně,
podle mého názoru, se smutnou realitou se měl už sám
možnost seznámit za tu dobu co pracuje a žije v této
zemi.
Vyvalil na mě oči, bezmocně
zakroutil hlavou a tiše prohlásil, „a to jsem si myslel, že
Itálie daňově nejzatíženější zemí“.
„Omyl příteli“, odvětil jsem, „na náš státeček
nikdo nemá a bude hůř“ odvětil jsem v očekávání
ještě horších pohrom.
Důchodci vládnou této
zemi, jsou v parlamentu, senátu, rozhodných funkcích
a i když tato vláda vypadá mladě, stejně už dávno
podlehla silné lobby prošedivělých vlasů. Chystá
se ořezat sociální vydání státu u
všech pod důchodovou hanící a těm co již onu rentu
pobírají zajistí pravidelné zvýšení.
Reforma, co vlastně není ani
reformou(trošku to připomíná pohádku o
princezně Koloběžce), na vstupu se většině nic nesníží
a na výstupu se přerozdělí jinam. A protože tu tato
vláda nebude věčně, dá se předpokládat, že
ta příští, aby si udělala oko u svých voličů
výstup zdvihne tam kde byl snížen, tam kde byl zvýšen
ještě přidá a protože pochybí penízky na
profinancování toho všeho veřejného blaha,
zase zdvihne daně, pěkně všem. A aby z toho lid prostý
něco měl, zavede nějaké nové daňové odpisy,
třeba jako dnes odpis životních pojistek, nebo hypoték.
Což samozřejmě zbídačený a ožebračený
poplatník přivítá.
Při tom všem mém lamentování,
se kolega ozval, že u nich je to to samé. A hned přesně
identifikoval důvod! „Samozřejmě se ani nic jiného nedá
čekat. Vždyť máme nejstarší vládu na
světě!“, prohlásil.
A pak spustil zajímavou teorii.
je prý vědecky dokázáno, že ve stáří
přestává mozek fungovat. Prostě se začíná
pomalu vypínat, pomalu, po částech, ale zato jistě. A
v sedmdesáti už má problém zajistit jen ty
nejdůležitější životní funkce. Tento proces začíná
prý někdy v padesáti. ne nadarmo mají italové
přísloví, že člověk je dvakrát za život
dítětem. Jednou po narození a podruhé ve stáří.
Vyžaduje neustálou pozornost, péči, není se
schopný postarat sám o sebe.
Celý tento složitý
proces můžeme pozorovat v přímém přenosu právě
na našich politicích. Výstupy některých
parlamentářů i pánů senátoru vzbuzují
pochyby o jejich duševním zdraví. Slavný je též
novoroční projev pana prezidenta, který byl svým
chorým mozkem najednou vržen do nelítostné
vřavy občanské války.
Úcta ke stařešinům je v naší
civilizaci zakotvena po tisíciletí. Po desetitisíce
let existence lidstva vedli společenství zhulení
stařešinové, kteří po silné dávce
nějaké silné přírodní drogy přišli o
poslední zbytky rozumu a svými křečovitými
pohyby, které se zdály být posledními,
vzbuzovali posvátnou úctu svých mladších
druhů na pouti nebezpečnou, trnitou stezkou mezi divokými
šelmami, nepřátelskými kmeny, přírodními
katastrofami a jinými nepřízněmi osudu.
Ocitli jsme se v 21 století, v
dobách kdy stařešinové se zbytky rozumu, nadopovaní
povzbuzujícími léky, které je sice dokáží
udržet při životu, ale nedokáží už vyburcovat
šedou kůru mozkovou k výkonům, jaké by společnost
od nich očekávala, můžou nadělat tak velké škody,
že to pocítí nejenom jejich současníci, ale
ještě několik příštích generací.
V naší mentální
evoluci jsme dali volební právo mužům starším
určitého věku, kdy podle našeho názoru mentálně
dospějí, později dostaly volební právo i ženy
a abychom se ubránili mentální nezralosti, tato
společnost stanovila minimální věk pro soudce 30 let.
Máme stanovený minimální věk pro
poslance, senátory i prezidenta. Na prahu nového
tisíciletí, v naší překotné
současnosti, bychom měli mít odvahu stanovit i hranici opačnou!
Patrně není jednoduché
stanovit horní hranici věku, kdy člověk začíná
ztrácet míru soudnosti a tato hranice bude silně
individuální. Neměl by být ale problém,
aby starší lidé, třeba nad padesát, kteří
se chtějí podílet na životě veřejném museli
podstoupit nějaký test inteligence. Například, chceš
být prezidentem? Dobrá, IQ minimálně 110. Chceš
být poslancem, senátorem, minimum 100(nemějme příliš
velké nároky, kdo by nás potom zastupoval?),
chceš volit, dobrá 80.
Celá věc je i velmi snadno
zvládnutelná. Problém by nebyl ani s volbami. Za
plentu by stačilo dát počítač a buď by voleb chtivý
občan v testu uspěl, a rovnou odvolil, nebo ne. A nikdo by nic
netušil o jeho mentální úrovni.
A politici? Už dávno je jejich
soukromí věcí veřejnou.