Reklama
 
Blog | Miroslav Bartek

Vzpomínky na listopad

Píše se rok 1989, 17 listopad. Je to pár týdnů co jsem ukončil základní vojenskou službu.
Tento víkend si dáváme trošku „oraz“. Normálně jezdíme skoro každý týden na demonstrace do Prahy, teď tam stejně nic není.
Jen jakousi vzpomínkovou akci pořádají mladí komunisté a s těmi nikdo z nás nic nechtěl mít.
Strávili jsme víkend mimo civilizaci v horách a až při návratu v nádražní restauraci zjišťujeme, že se něco děje.
Vzrušení stoupá do hlavy. Jsme poslední komunistická země, kde ještě vládne teror v kombinaci s lidskou tupostí, pasivitou a strachem.
Vyrážíme na vlak.

S Jofou začínáme skandovat protistátní hesla. Nic se neděje. Za normálních okolností by nás už masírovali nějací psychopati v uniformách VB nebo alespoň s páskou PS VB na rukávu.

Je to znamení přicházejících změn. Změn, které odnesou šeď rudé přítomnosti, kdy už nějaký rudý barbar nebude rozhodovat o tom, jakou muziku můžu poslouchat a nebude na mladé lidi kvůli tomu posílat obrněné transportéry, změn, které zaplní knihkupectví tituly, které se budou prodávat a ne těmi, které někdo před tím schválil, změn, které zaplní regály obchodů a dá šanci člověku, aby byl tím, čím chce být.

A změn, které vymění neonovou propagandu „Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ za komerční reklamu, která bude symbolizovat něčí splněný sen, sen, který mohl být splněn právě díky fungujícímu trhu a respektování základních práv a svobod.

Reklama

Hned v týdnu vyrážíme na náměstí v Ostravě. Pomalu se shromažďují lidi. Snažíme se odhadnout, kdo je tam za StB.

Dva kluci vedle nás roztáhli transparent „Jsme tady za Chartu“. Okamžitě k nim přichází nějaký student a říká jim, „Kluci, schovejte to ať je neprovokujem. Ať si nemyslí, že jsme nějaká kontrarevoluce“.

Na další demonstraci jedeme do Prahy. Je tam lepší atmosféra a také člověk má šanci dovézt nějaké materiály a pustit je mezi lidi a doufat, že přestanou být pasívními ovcemi.

Nejsme jako oni

Vzpomínám, jak jsem na Václávku společně s ostatními skandoval, „Nejsme jako oni“.

Dnes když se otočím a v myšlenkách se vrátím do těch let, ptám se sám sebe, co jsme tím získali, že jsme zločincům prominuli jejich zločiny pod rouškou usmíření?

Usmíření znamená, že ten, komu se odpouští se kaje a chápe své chyby. Plazí se v prachu a úpěnlivě volá po odpuštění.

Že pochopil své chyby a otočil se zády ke své minulosti.

Nic z toho ale zastánci té nejzločinnější ideologie, která kdy spatřila světlo světa na této planetě neudělali.

A tak usmiřování připomíná spíš nechuť potupených postavit se své minulosti a svým tyranům.

A hlavním argumentem odpuštění bez toho aby zločinec o to stál, byly případné ekonomické ztráty.

Jenže, když uvážíme, že celý státní dluh je pozůstatkem tunelování devadesátých let, který mají na svědomí lidé úzce spojení s předlistopadovým režimem, za každým tunelem stál člověk z komunistické rozvědky, argument o ekonomických ztrátách ztrácí svou váhu a důvěryhodnost.

A samozřejmě, abychom byli upřímní, je také pozůstatkem špatného rozhodování managerů, kteří měli jedinou kvalifikaci, že v pravý moment dokázali říct, „Čest práci soudruhu“.

Mimo ekonomických ztrát jsme za tento ústupek zaplatili i další obrovskou cenu.

Morální úpadek společnosti, který je charakterizován tím, že každý radši skloní hlavu a řekne, co já můžu změnit, než aby rozhodně požadoval svá práva.

Protože v každé společnosti existují určité meze. Pokud se vyčerpají všechny možnosti, pokud rozhodne i Ústavní soud a i přes to ti, co mají rozhodující slovo ve společnosti odmítají respektovat ta nejzákladnější pravidla, měl by se každý slušný člověk chopit zbraně a svých práv se chopit silou.

Před 20ti lety jsem si myslel, že když mi někdo dá políček a já mu nastavím druhou tvář, že ho to změní.

Jak ukazuje vývoj devadesátých let, pokud se zlu nastaví druhé líce, společnost dostane další úder a bude ho dostávat tak dlouho dokud nepadne.

Jediné řešení je agresora pacifikovat a to způsobem, ne políček za políček, ale ubít a srazit k zemi!

První polovina devadesátých let

Přišly divné časy. Tvůrci ekonomických reforem(Klaus) měli plnou hubu liberálních řečí, místo toho regulovali co se dalo.

Mzdy, nájmy a to vydávali za svobodnou ekonomiku.

Nejvýdělečnější činnosti koncesovali a podmínky nastavili tak, že je mohli vykonávat jen lidé úzce spojených s bývalým komunistickým systémem.

Zahraniční obchod až do roku 95 mohli vykonávat jen lidé s pětiletou praxí v zahraničním obchodu. Tedy lidé z firem jako Omnipol, které vyvážely zlo a teror do celého světa a kteří dodali i trhaviny pro letadlo z Lockerbie.

Pokud listopad 89 symbolizoval boj za Ústavní práva a svobody, tito „reformátoři“ se otevřeně vysmívali lidským právům a mluvili o tom, že zasvinily naši Ústavu.

Otevřeně obdivovali různé totalitární režimy a Klaus se dlouho viděl v čínském modelu. Tedy modelu, kde většina lidí si stěží vydělá na holé živobytí, nelítostně se plundrují veškeré zdroje a veškeré bohatství je nasměrováno jen úzkému okruhu lidí a kdokoliv se vzepře tak je rozjet tanky.

Častokrát mě napadla jednoduchá otázka. Co vlastně dělali v tom Prognostickém ústavu? Nebyla devadesátá léta naplánována již v letech osmdesátých? Vlna nacionalizmu která zablokovala smysluplnou privatizaci, živená lidmi z bývalé komunistické rozvědky, lidmi, ze kterých se mezitím stali kapitáni průmyslu a podporována politiky, kteří měli společné kořeny právě v Prognostickém ústavu, nás stála stovky miliard. Stovky miliard, které skončily na účtech těchto mafiánů a které budeme platit všichni ještě dlouhá léta svými krvavými daněmi. Daněmi, které decimují většinu obyvatel a díky kterým dvě třetiny populace nejsou schopny reagovat na nenadálý výdaj v domácnosti.

Udělejme smyčku a vraťme se zpět na začátek.

Má smysl promíjet někomu, kdo si myslí, že jednal vždy správně a že měl právo upírat ostatním jejich práva a svobody?

Pokud nás naše sklonění hlavy před poraženým stálo bilión dluhu ve veřejných financích a ohnuté hřbety před každým tyranem, který se objeví, kolik by nás stálo, kdybychom byli chvíli jako oni?

Ověsili lampy a vykopali hromadné hroby a spálili tuto zem. Škody by určitě nebyly tak velké a určitě by nezbyly ty ohnuté hřbety.

A pak bychom se mohli usmiřovat. Postavit pomníky aby se nikdy na ty hrůzné dny nezapomnělo a aby alespoň pár desítek let si naši potomci pamatovali, že zlu se musí vzdorovat.

Žijeme patrně v jedné z nejlepších dob, jakou tato země zažila.

Přesto si myslím, že máme zaděláno na vážný problém. Pokud budeme sklánět hlavu před omezováním svých práv, zavírat oči před zlem, cesta do chudoby a poroby může být velmi rychlá.

I v této zemi je hodně lidí, kterým jsou získané práva a svobody trnem v oku.

A poslušné posluhovače najdou všude na rozhodujících místech.

Desetitisíce zapšklých úřednic, vybavených těmi nejmodernějšími technologiemi – tužkou a kulatým razítkem čekají na svou příležitost aby pohřbily zárodky demokracie v této zemi, jsou snad nejsilnějším potenciálem těchto „pánů zla“.

Celou dobu aktivně připravovaly příchod zla.

Blokovaly restituce, odmítaly a pod různými výmluvami blokovaly navrácení majetku komunistickými kriminály zdecimovaným dědečkům a babičkám o který je připravili jejich psychopatičtí otcové, kteří šířili v zemi třídní teror.

Kryly zločinné reje různých mafií, navázané na komunistické struktury, které braly útokem veřejné zdroje.

Pomáhaly pošlapávat ty nejzákladnější Ústavní práva a kdokoliv zaprotestoval, byl upíchán nabroušenými tužkami a ubit kulatými razítky.

Žijeme v realitě, která jako by vypadla z pera Stephena Kinga, pod rouškou pokoje a míru bují ty nejhorší síly a jako v sopce se presuje láva zloby jen a jen vytrysknout.

Pro ochranu těch nejzákladnějších principů, ke kterým jsme se přihlásili po roce 89 bychom měli být ochotni obětovat alespoň pár minut denně a upevňovat základy občanské společnosti, aby různé mafie, které chtějí znovu uchopit tuto zemi měly co nejtěžší pozici a aby mohly být rychle označeny a odhaleny.

Je to odvěký boj mezi zlem a dobrem, boj který provází lidstvo od jeho zrození a který nikdy neskončí.

Je nám očkována zbabělost výměnou za to, že se vzdáme svých práv a svobod a právě proto bychom si měli uvědomit, že sebemenší zaváhání nás připraví o vše, i sebemenší ústupek z našich svobod znamená návrat zpět.

Do dob, kdy různí psychopati mohli rozhodovat o tom, kdo může vycestovat k moři nebo do Alp, jaká kultura je vhodná a jaká ne, co kdo může dělat, kdo může studovat a kdo ne.

Vždyť mezi bohatstvím a svobodou existuje přímá úměrnost.

Prokletí této země

Prokletím této země je přesvědčení lidí, že někdo přijde zvenčí a vše změní.

Tak jako naši otcové či dědové v letech padesátých byli přesvědčeni, že západ nás nenechá na holičkách, že už už každým dnem k nám vlítnou amíci a navrátí nám demokracii.

Nikdo nepřiběhne a nikdy nikdo z demokratických zemí nepřijde bez toho, aby v zemi existoval nějaký odpor.

Ukázalo se, že bylo dobře, že zde Američané nenechali umírat své nejlepší muže. Vždyť jak by skončili? Nenáviděni stejně jako byli nenáviděni a posmíváni všichni, kdo se kdy vzepřeli zločinnému režimu.

Ať již slovem nebo se zbraní v ruce.

Pokud většina mlčí, znamená to, že ji situace vyhovuje.

Stejně jak ji vyhovovalo budování lepších zítřků v padesátých letech, tak i dnes jí vyhovuje zkorumpovaná společnost, kdy zemi neřídí zvoleni politici ale různé mafie a lobby vedené lidmi jako Mrázek.

Od těch lidí nám nepomůže nikdo. Jen my sami. Tím, že budeme striktně požadovat svá práva a nebudeme se bát ani otevřeného konfliktu, tím že budeme volit srdcem a zapomeneme na nesmyslnou logiku, že pokud dám hlas straně, která není v parlamentu, můj hlas propadne, či ho rovnou dám někomu, komu bych ho dát nechtěl.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama