Beru to jako zajímavé zpestření, i když ve světě novodobé inkvizice, která se snaží zničit a znepřístupnit to nejlepší z naších filmových a hudebních dějin, tedy různé organizace jako RIAA nebo OSA, nejsem si jist, že vše je v právní rovině v pořádku.
Čas od času poruším také autorská práva se svými přáteli tím, že si pustíme nějaký starý snímek, který se snad oficiálními kanály v Česku pořídit nedá, zíráme na ně ve skupině, okouzleni duchem doby dávno minulé, opojeni černobílým spektrem, či prvními záblesky barev.
S pocitem něčeho nepovoleného, zakázaného, jako když si chasníci v dobách pobělohorských pročítali zakázané knihy a v zádech cítili Koňasův dech.
Stejně tak jsem dostal link na youtube s Jackem Kerouacem.
Přiznám se, mám pro něj slabost, v dobách před rokem 89, jeden z mých kamarádů sbalil jednu knihovnici z jakési zapadlé vísky nedaleko Ostravy, která poctivě proškrtávala kolonky u nevhodných knih na zničeno, zatímco je schovávala do bezpečí a půjčovala svým známým.
A všichni jsme hltali jedním dechem příběhy Kerouacových hrdinů a snili o tom, že si takový život vyzkoušíme jednou na vlastní kůži.
Rok 89 byl jen předzvěstí toho, že se naše sny mohou splnit, poznat svět, zvyklosti, místa a životy lidí z různých koutů světa.
Abych se přiznal, to čisté nadšení mi vydrželo jeden rok a potom jsem začal myslet naprosto jinak a toužebně se snažil usadit, i když právě díky neexistenci žádného zázemí to najednou nešlo.
Na druhou stranu mým kamarádům to vydrželo déle a jeden tak dokonce žije dodnes.
Právě první snímek s Kerouacem z roku 59, kde okouzlující mladý muž, ze kterého září inteligence a energie, v něm propaguje svou, dnes již kultovní knihu, mě přinutil si vzpomenout na naši partu mladých vlasatých kluků, kteří z jara roku 90 opouštěli Česko, stepujíc u krajnice s palcem zdviženým k nebi, s vzrušením očekávaného dobrodružství a s otazníkem v očích, co je za tou padlou železnou oponou.
To že tento život není lehký ukazuje druhý snímek, pořízený veřejnoprávní italskou televizí RAI2, které se podařilo natočit rozhovor s Jackem v roce 66, tedy několik let před jeho smrtí.
Vyžitý muž, pod vlivem alkoholu, u kterého veselost se střídala s depresemi, který nebyl schopen dát dohromady souvislou myšlenku, mimo jeho snahy o komplimenty dívce, která s ním dělala rozhovor a svého prohlášení, že jeho děda byl čistokrevný indiánský náčelník.
A po rozhovoru, který trval celou noc, se snažili pochopit a hlavně porozumět tomu, co jim chtěl říct.
Kdo zkusil, ví, že tento styl život je velmi náročný a dříve či později ho opustí, aby se usadil, začal normální a nudný život průměrného občana, který se ke svým zážitkům vrací jen čas od času při posezení s přáteli, kteří stejně jeho vyprávěním často nevěří.
Je však možné aby se v naší zemi objevil člověk jako byl Jack?
Náš sociální systém je naprosto nepřipraven na lidi, kteří v určitý moment se rozhodnou rebelovat a společnost je zavrhne jen proto, že odmítli žít jako oni, se stálou prací, na jednom místě.
Náš sociální systém nedovolí, aby člověk, který se rozhodne , že svůj první krok do života začne tak, že pozná svět, že si vydělá jen tolik, aby příštích několik týdnů nebo měsíců mohl jen stát u silnice a pozorovat míhající se města a žít z okamžiku, takto žil.
Náš sociální systém v honbě za jakýmsi sociálním smírem nedovolí ani lidem, aby odešli ze svých domovů hledat štěstí tam, kde si myslí, že by mohlo být a tlakem různých nesmyslných zákonů a vyhlášek či daní, které se vztahují jen k pobytu(a ne výdělku)se jej snaží pod hrozbou perzekucí udržet na místě.
A pokud už se někdo k takovému životu rozhodne, nedá mu nejmenší šanci vrátit se zpět.